Litoměřický filmový festival, který si v kalendáři vyhradil místo na konci prázdnin jako letos (nebo na začátku školního roku, třeba vloni) je příjemná a tradiční akce (letos se koná po jednadvacáté) a i zkušení harcovníci po nejrůznějších festivalech si ho vychvalují pro téměř komorní atmosféru, ale i bezvadně odvedenou práci organizátorů.
Po prvním dnu, který tradičně zahájila šéfka festivalu Hanka Galiová, můžu s klidným svědomím napsat, že ani letos to nebude jiné.
Mimochodem, zahájení bylo letos velmi stručné a nikdo neměl ambice nám sdělovat nic jiného, než abychom si celou akci užili! Osobně to považuji za zcela vyjímečnou konstalaci a přidávám jednu hvězdičku ve svém hodnocení.
Ačkoli je letošní slogan Barvy, sny a fantazie, hned v prvním (iránském filmu), který jsem viděl, Chuť třešní se hrálo o sebevraždě (a vůni moruší)) a pro změnu v dalším (českém filmu) Marťanské lodě se hrálo o podivné nemoci … a sebevraždě. A, aby to bylo komplet, v prvním famáckém (animovaném) filmu Anny Podskalské Rudé boty, filmu o závislosti a (podle mého) varianty upíra z Feratu, ufiknou hlavní hrdince ve finále nohy.
Festival je tak pro mne osobně důležitý v tom, že vidím ve skupině dalších lidí filmy, na které bych osamocen u televize nebo monitoru počítače prostě neměl sílu. Sláva všem festivalům!
Takže dál pokračuju v téhle jízdě, ale v Litoměřicích, jako tradičně, není možné vynechat kostel Zvěstování Panny Marie, kde se mi ještě nestalo, že bych nebyl nadšený z výstavy, která právě probíhá. Letos (a ještě do konce září) je k vidění Zjevení přírody. Anotaci najdete tady, ale jestli budete mít cestu, určitě se zastavte, protože ten prostor prostě stojí za to.
A abych nezapomněl, v gotickém dvojčeti vystavuje Jindřich Štreit: Několik desítek fotografií Jindřicha Štreita s hospicovou tematikou obsahuje putovní výstava v litoměřické Galerii Gotické dvojče nazvaná „S láskou…“. Ve spolupráci s Kulturním centrem Řehlovice ji připravil Hospic sv. Štěpána, který si letos připomíná 20 let svého vzniku.
Veselá ta výstava není, ale možná o to víc důležitá.
