Přestože o něm koloval bezpočet „zaručených“ zpráv, nikdy objeveno nebylo. A lhostejno, jestli se zrovna hledal panovník, město nebo dokonce celý stát pokrytý zlatem. Ne, že by Eldorádo neexistovalo. Problém byl v tom, že conquistadoři pátrali na špatné straně Zeměkoule. El Dorado totiž neznamená jen „zlatý“ či „pozlacený“, ale rovněž „zemi zaslíbenou“. A ta se nenachází v Peru, Venezuele nebo Ekvádoru, nýbrž kolem severočeských Mařenic. Jen si toho málokdo stačil všimnout. Okolní lesy se přitom třpytí zlatem: pravidelně každý rok na podzim, zvlášť po dešti. Svoje kouzlo ovšem zdejší končiny mají na jaře, v létě i v zimě.
Stále je co objevovat
Do Mařenic sice můžete dojet autem, v takovém případě ale neuvidíte zlaté prase, respektive Eldorádo. To se vám totiž neukáže hned, na první dobrou, ale výhradně postupně, s přibývajícími kilometry v nohách. Nejlepší je okruh Cvikov – Kalvárie – Trávnický vrch – Trávník – Naděje –Antonínovo údolí – Mařenice – Kunratické rybníky – Kunratice – Zelený vrch – Cvikov, na kterém se hluboké lesy střídají s ohromujícími vyhlídkami, kouzelné vesničky s půvabnými kapličkami a romantické křížové cesty s tajemnými skalními reliéfy. Rozmanitější výletnickou trasu abyste pohledali, tady.
Navíc si můžete zahrát na conquistadory. Zotročování domorodců sice vyšlo z módy, stejně jako roznášení neštovic, přesto je stále co objevovat. Nevadí, že všechna bílá místa na mapách už byla odstraněna a že slunce nad někdejší říší Karla V. opět zapadá. Dnes se totiž nehledají neznámé hory, řeky a kontinenty, nýbrž autentické zážitky. Vyvažují se zlatem, poněvadž jsou tím jediným, co v dobách materiálního dostatku pobaví, rozšíří obzory a hlavně utkví v paměti. Každý výlet, na který se vydáte, je proto objevitelskou výpravou a každý zážitek z něj zlatým pokladem. Eldorádo vlastně není místo, ale spíše pocit, stav mysli.
Lužická nízká oblačnost
Lužické hory jsou krásné, byť trochu drsné. V zimě na nich bývá o čtyři až pět stupňů chladněji než v sousedním Středohoří a sněhu ještě víc: klidně i třikrát tolik. Prší tam i v době, kdy jinde ani nekápne, a mraky zahalují Studenec, Javor a další kopce skoro permanentně. Divím se, že „lužická nízká oblačnosti“ nepředstavuje terminus technicus podobně jako třeba „azorská tlaková výše“. Výletník, jemuž nevadí vlhko a zima, však v kraji mezi Českou Kamenicí, Krásnou Lípou, Oybinem a Novým Borem najde hotové turistické Eldorádo protkané hustou sítí značených tras, které bývají takřka liduprázdné, s výjimkou Luže, Jedlové, Hvozdu a Klíče.
Výhodou Lužických hor je jejich snadná dostupnost, aspoň z Ústí nad Labem. Do Jedlové jede vlak hodinu, do Jablonného necelou hodinu a půl. Spojení do Cvikova je sice trochu komplikovanější, stále to však není žádná tragédie. Veřejnou dopravu lze ostatně vyměnit za automobil. Co by za takové možnosti dali skuteční conquistadoři, kteří se museli vláčet pěšky, na člunech nebo hřbetech mul? Navíc neměli mapy, antibiotika, funkční oblečení ani mobilní telefony a cestou byli nuceni bojovat s kajmany, hady, jaguáry i sami mezi sebou. O vražedném klimatu, neprostupném terénu, vzpurných domorodcích, malárii a syfilidě nemluvě.
Skvosty lidového stavitelství
Cvikov samozřejmě není žádné Valparaiso, Buenos Aires či Cuzco. Za perlami španělské koloniální architektury zkrátka musíte vyrazit někam jinam. Kromě rozpadajícího se industriálu v českém Zwickau najdete už jen morový sloup, empírovou radnici, historickou budovu plicního sanatoria a pěknou kalvárii z konce 19. století. Vše výše jmenované uvidíte cestou do Trávníku. Tam vás čeká jedna z nejkrásnějších vyhlídek široko daleko: celé Mařenické údolí budete mít jako na dlani. Pokud se na chvíli roztrhá lužická nízká oblačnost, otevře se vám pohled na Hvozd, Sokol, Jezevčí vrch a další kopce.
Trávník, Naděje a Mařenice jsou opravdu malebné. Ale pozor: zdejší kraj už byl kolonizován. V roubenkách dnes nebydlí původní Aztékové a Inkové, ale přistěhovalci z Ústí nad Labem, Liberce a Prahy. Bez kolonistů by ovšem zdejší vesničky sešly na úbytě a vy byste se nemohli kochat skvosty lidového stavitelství. Život v Lužických horách je navíc stejně drsný jako jejich podnebí. Vyžaduje trpělivost, píli a elán, jež má málokdo. Proto buďme rádi za chalupáře: nesvádějme s nimi boje, nesnažme se vyvrátit jejich panství. Já osobně bych žádnou roubenku nechtěl. Sice je obdivuji, jsem však pouhý roubenkový voyér.
Monumentální geoglyfy
V Mařenicích omrkněte sousoší Krista, svatého Václava a Jana Nepomuckého, pseudobarokní kostel svaté Máří Magdaleny a čerstvě zrekonstruovanou Kalvárii, tedy pokud budete mít dost sil na krátký, leč strmý výstup. V někdejším Groß-Mergthalu totiž budete teprve v půli svojí cesty. Ještě vás čekají dva skalní reliéfy, které si v ničem nezadají s monumentálními geoglyfy na planině Nazca. Útěk svaté rodiny do Egypta a oltář Nejsvětější Trojice vytesal místní truhlář Franz Schier v polovině 18. století. Snoubí se v nich jeho nesporný talent s čirým kutilstvím a barokní vidění světa s takřka předkolumbovskou poetikou.
Dále půjdete kolem Kunratických rybníků, jež se nedávno staly obětí betonové lobby. Vodohospodáři kolem nich vybudovali značně předimenzovaná koryta hodící se snad pouze na Sibiř. Nedaleká přehrada Naděje přitom do zdejší krajiny zapadá jako by v ní stála odjakživa. Možná je to tím, že byla zhotovena mezi válkami. Kousek od Kunratických rybníků se nachází jeskyně Waltro, kde se údajně schovávala ilegální skupina bojující proti španělskému protektorátu. Po ní následuje Zelený vrch, na něm skalní divadlo a pod ním pivovar Cvikov, kde svoji výpravu můžete směle zakončit. Zdejší pivo je spíše průměrné, kuchyně však výtečná.
Tajný tip
Pokud se vám v severočeském Eldorádu zalíbí, klidně v něm setrvejte několik dní. Uvidíte tam toho víc než dost. Některá místa jsou obecně známá, jiná teprve čekají na svůj objev. Zakotvit můžete např. v mařenickém Penzionku u Františka, viz tady. Pan domácí, bývalý mistr sklář, rád k útulnému bydlení přihodí i komentovanou prohlídku novoborské sklárny. Během víkendového pobytu doporučuji vedle cvikovského okruhu absolvovat ještě výlet na Hvozd, do Antonínova údolí nebo ke skalní bráně u Milštejna, případně do Petrovic, Krompachu či Heřmanic.
