Díky Zemanově filmu, Burianovým ilustracím a Štorchovým knížkám máme pocit, že o pravěku víme všechno. Ve skutečnosti však nevíme vůbec nic. Samozvaní paleontologové totiž nevytvářeli vědecké rekonstrukce, jak se může zdát, ale prehistorické fantasy či sci-fi. Jednak vycházeli z dávno překonaných poznatků a jednak se jich příliš nedrželi. Profesor Augusta v jejich blamáži sehrál stejně smutnou roli jako kdysi pan Werich v kauze Anticharta. Naši prapředci zkrátka neměli sbíječky, dynamit ani bagry, aby mohli hloubit jámy ve věčně zmrzlé půdě. Zároveň ale nebyli primitivními idioty, kteří by neuměli mluvit nebo rozdělávat oheň.
Úlomky zkamenělých trilobitů
Přesto má putování Jirky, Toníka, Petra a Jendy proti proudu času svoje kouzlo, podobně jako boj Věstonické tlupy o přežití. Svého času se ostatně jednalo o jediné pořádné dobrodružství, jež se v tuzemsku dalo zažít, a lhostejno, že bylo čistě virtuální. Armády dětí začaly chodit do muzea, hledat úlomky zkamenělých trilobitů a k svačině jíst syrová vajíčka. Jistě jsou mezi vámi také takoví. Pokud si chcete zavzpomínat na doby, kdy jste si hráli na Kopčema, Mamutíka a Veverčáka, není nic snazšího, než se vydat po stopách jejich tvůrce: z Bezdězu do Mšena, přes Nosálov a Lobeč, čili tudy.
Eduard Štorch měl v Lobči svoje letní sídlo. Dnes tam má muzeum a hlavně hrob. Jezdil tam nejen odpočívat a psát, ale také provádět archeologické vykopávky. Není divu: Kokořínsko je krásné a lidi to tam táhne odjakživa. Pod převisy, kde dnes přespávají trampové, se totiž nocuje už deset tisíc let, tedy od konce poslední doby ledové. Pralidé sice neměli karimatky, spacáky a funkční oblečení, jejich vybavení však bylo stejně praktické jako současné výrobky firem Mammut, Merrel či Klimatex, soudě alespoň podle ledovcového muže Ötziho, jehož mumie byla objevena počátkem 90. let v Tyrolských Alpách.
Poslední exempláře mamutů
Ačkoliv na Kokořínsku bývá přelidněno, „prehistorické“ Severotoulky vedou místy, jež stojí stranou zájmu výletníků. Přitom se jedná o pěknou trasu s nepatrným převýšením, kterou zvládne i netrénovaný chodec. Vlakové a autobusové spojení je dobré: jak ze Mšena, tak do Bezdězu. A přehánět se to nemusí ani se zásobami na cestu. Občerstvit se dá v Nosálově, v Lobči i ve Mšeně. Za návštěvu stojí zvláště lobečský pivovar, který nedávno prošel náročnou rekonstrukcí. Jedná se totiž o technickou památku: parostrojní zařízení na výrobu piva z 19. století. V pivovaru je možné zajít nejen do stylové restaurace, ale také na prohlídku, tady.
Pivo se ostatně pije už od pravěku. Současníci Kopčema, Mamutíka a Veverčáka ho sice ještě neznali, ale předchůdci starověkých říší ano. Jeho vaření je doloženo v předsumerské Mezopotámii a některé nálezy z Izraele ukazují, že se tam zlatavý mok vyráběl už před 13 000 lety, tedy v době, kdy se po Sibiři proháněly poslední exempláře mamutů. Iluzi pravěku tedy můžete navodit pouhým popíjením piva. Pokud by vám to nestačilo, posvačte lesní plody, kořínky nebo sušené maso. Ti zdatnější z vás pak mohou ulovit ptáka či drobného savce, nejlépe pomocí oštěpu, jehož hrot bude zhotoven z pazourku.
Co by kamennou sekerou dohodil
Sběr i lov si můžete vyzkoušet hned potom, co vystoupíte z vlaku na nádraží Bezděz. Čeká vás totiž cca osmikilometrová cesta hlubokým lesem. Teprve pak dorazíte do Nosálova. Nebojte se ho pořádně prohlédnout: frňákovníky tam nerostou, zato je plný kouzelných roubenek z 18. a 19. století. Do Lobče je to odtud co by kamennou sekerou dohodil. V místě Štorchova posledního odpočinku najdete kromě pivovaru i rybník, historický holubník, zámek, kostel a hřbitov. Ani se nedivím, že se tam Eduardovi zalíbilo. Obec je to výstavní, navíc strategicky položená. Z jedné strany ji obklopují úrodné lány a z druhé divoké kokořínské rokle.
To, že pralidé nevypadali jako Kopčem, Veveřice nebo Havranpírko, ještě neznamená, že bychom na jejich autora měli zapomenout. Vedle dobrodružných románů a povídek psal i různé učebnice a odborné statě, v nichž místo mechanického biflování prosazoval výchovu k samostatnosti, občanským ctnostem a tělesné zdatnosti. Byl totiž nejen vášnivým skautem, ale také vyznavačem dobrožilství, tedy dobové varianty zdravého životního stylu. Založil první tuzemskou „lesní“ školu, vedl první lyžařské kurzy pro děti (včetně těch ze sociálně slabých rodin, jimž účast platil ze svého) a pořádal první kolektivní zájezdy k Jadranu.
Tábor lovců mamutů
Muzeum Eduarda Štorcha sídlí v bývalé škole. Já tam ovšem nebyl. V době mé návštěvy Lobče totiž v muzeu probíhala rekonstrukce. Až se znovu otevře, návštěvníci se prý mohou těšit na dvě expozice: první věnovanou samotné osobě spisovatele a druhou životu v pravěku, včetně archeologických nálezů na území obce. V plánu je rovněž naučná stezka, která by měla zájemce dovést na místa spojená s románem Minehava a přitom jim ukázat základní Štrochovy výukové metody, tady. Uvidíme. Snad se tam návštěvníci dozví i to, jak se kdysi žilo doopravdy.
Mimochodem: víte, že v severních Čechách máme archeologické naleziště srovnatelné s Dolními Věstonicemi? Pod trmickým kopcem Rovný byl totiž v roce 1987 objeven tábor lovců mamutů starý cca 25 000 let, kde se archeologům podařilo odkrýt nejen spoustu ohořelých zvířecích kostí, ale také stovky pazourkových odštěpků. Ty ve své době představovaly nesmírné bohatství. Proč je pralidé nechali ležet ladem, nicméně zůstává záhadou. Škoda, že se toho Štorch nedožil. Určitě by o trmickém pokladu napsal nějaký pěkně dramatický příběh, který by děti milovaly, avšak odborníky by doháněl k šílenství.
Tajný tip
Z Lobče se vydejte údolím Košáteckého potoka až do Mšena. Vstupní bránu do kokořínské metropole přitom tvoří 128 metrů dlouhý a 30 metrů vysoký železniční viadukt z roku 1897. Uvidíte ho zespoda, a tak vám bude připadat ještě monumentálnější. V někdejším Mschneně stojí dále za pozornost pseudorománský kostel svatého Martina a hlavně utajený skvost moderní architektury: městské lázně z roku 1932, jež byly postaveny ve stylu art deco. Určitě se na ně běžte podívat. Z půvabného, citlivě zrekonstruovaného koupaliště totiž čiší rozmarná atmosféra starých časů, tady.
