Stalo se dobrou tradicí, že součástí divadelního festivalu KULT (letos s pořadovým číslem 24) je vždy i premiéra, případně nějaká ta repríza nejnovějšího kusu ústeckého Činoherního studia. Je to spojení oboustranně výhodné v mnoha ohledech. Ústecká scéna je tak součástí významné kulturní akce s regionálním přesahem a pořadatel festivalu má téměř jistotu dobré inscenace, jakkoli vlastně neví do poslední chvíle, jak tato bude vypadat.
Vsadit tentokrát na již americkou klasiku Davida Mameta Americký bizon byl z mého pohledu skvělý dramaturgický tah. Ve výtečně napsaných dialozích s postupnou gradací se setkáváme s trojicí lůzrů. Don (hostující Roman Zach) je majitelem neprosperujícího pochybného vetešnictví, ve kterém tráví prakticky všechen čas. Svůj rozpočet se snaží vylepšovat ne právě úspěšným občasným hazardem. Bob (Adam Ernest) je mladík s pomalejším myšlením, lehce natvrdlý, ale upřímný a přátelský příležitostný zlodějíček a Donův poskok, který se v Donovi tak trochu zhlíží. Teach (Jan Plouhar), příležitostný Donův parťák, lehce neřízená střela, ztroskotanec, který vnitřní nejistotu a nedostatek sebevědomí nahrazuje okatou drsností a neustávající eskapádou slov. Před očima se nám pak odehrává jejich marný sen o spoustě peněz, které mohou získat loupeží vzácné sbírky mincí. Avšak divákovi je víceméně jasné, že tenhle plán musí skončit fiaskem. Zároveň je tu však po celou dobu přítomný prvek snahy o vzájemné porozumění a přátelství, které nás vytrhne z vlastní samoty.
Americký bizon je především výborná konverzační komedie (ovšem s překvapivými momenty akční detektivky s hororovým podtextem). Tedy jedna z nejtěžších hereckých disciplín. A dlužno říci, že silné herecké obsazení i precizní režijní práce si s nástrahami poradily na výbornou. Hostující Roman Zach je v roli tu a tam až infantilního Dona okouzlující a přesný, bravurní Jan Plouhar opět dokazuje, že tenhle typ figur je jeho herecká parketa. A ačkoli Bob Adama Ernesta má mnohem menší příležitost, než jeho kolegové, je skvělý, přesvědčivý, více, než uvěřitelný a především rovnocenný partner. Všechny tři figury v jejich poddání nejsou odtažité, ale naopak vzbuzující soucit a empatii, i když víte, že žádný happy end se konat nebude. Pánové na sebe slyší a je jasné, že jejich souhra se bude počtem repríz cizelovat.
Někomu se možná bude zdát, že první část před přestávkou je poněkud zdlouhavá , jako by se herci rozcvičovali před druhou půlkou plnou gagů, akcí a zvratů. Text je ovšem tak skvělý, že vynechat cokoli a krátit by byla velká škoda. Z režijních nápadů (režie umělecký šéf David Šiktanc) ještě vyzdvihnu především práci s rekvizitou v podobě umělého ohniště s umělým kouřem na dálkové ovládání, která vás bude hodně bavit. Připomenu i výtečné navození hororové atmosféry použitím spodního podsvícení a rozpohybovaného korálkového závěsu, který je ústředním prvkem scény. Pobaví i práce s indiánskou náčelnickou čelenkou v rukou Dona. A pokud nabydete dojmu, že ten víceméně šílený obrovský totem není na scéně jen tak, režie vás nezklame a potěší vás zcela určitě, jako potěšila mne. Víc už neprozradím. Protože Americký bizon, takto druhá výtečná premiéra v padesáté sezóně plné oslav, rozhodně stojí za zhlédnutí. Několikeré.
Hostujícího Romana Zacha jsme se zeptali :
Jak se Vám po letech na scéně Činoherního studia hraje a jak jste si sedli s novými kolegy , s režisérem a s celým realizačním týmem?
RZ: “ Samozřejmě je to takové chvějivé, nervózní. Byl jsem tady deset let a strašně moc jsem se sem chtěl vrátit, což se mi jednou povedlo se Separatistama. Pak to nějak časově nevycházelo, až teď díky situaci, která v zemi byla v souvislosti s pandemií. Strašně jsem se těšil. Jsem z toho samozřejmě trochu nervózní, mám takovou jakousi zodpovědnost. Jinak je třeba říct, že jsem tady sice nějaký čas nebyl, ale pořád ten kontakt mám, činoherák i lidi v něm stále sleduju, známe se. A i když tu nový lidi přibyli, tak stejně, jak už ten prostor mám rozehranej, jak ho znám, tak mám pocit, že se furt vracím domů. A jenom jsou doma jiný lidi. Mě to tady vždycky bude bavit. Šel jsem do Ústí po škole. A to, co ta škola umí vytvořit pro studenty, je takový to hájemství, to bezpečí, kde si můžou dovolit úplně všechno. A to já jsem přesně zažil i tady v éře Jirky Pokorného a Davida Czesanyho, že jsem tu dělali věci, který bychom si patrně v Praze dovolit nemohli. Takže to mám vlastně spojený s takovým hledáním pokladu. Je to pro mne stále domov.“
(úvodní foto Martin Špelda)
