Divadlo Pod Palmovkou (včetně Studia PALM OFF) je v posledních ročnících divadelního festivalu Kult vnímáno spíše jako domácí, než jako host. Jejich inscenace, zhusta z pera Tomáše Dianišky, jsou vděčným zpestřením programu, pravidelně vyprodané a většinově kladně přijímané. Sám Tomáš o sobě tvrdí, že píše převážně „brakové divadlo“. Ale pokud jste viděli třeba Mlčení Bobříků nebo čerstvější Transky, body, sekundy, víte, že zvláštní a pohnuté životní osudy zajímavých osobností umí Dianiška převést na divadelní prkna s citem, s humorem, divácky atraktivně a srozumitelně, nikoli však podbízivě.
Nejinak je tomu i v případě kusu Bezruký Frantík, který napsal společně s Igorem Orozovičem a představil ústeckému publiku. Při psaní scénáře se nechali inspirovat příběhem reálné historické postavy (František Filip 1903–1957), přičemž nepřenesli na jeviště podrobný životopis pozoruhodného člověka, ale inspirovali se volně. To podstatné však zůstalo, totiž příběh o silné vůli, nezlomnosti, velké odolnosti, životním optimismu, překonávání protivenství a překážek. V rychlém až filmovém střihu na jevišti sledujeme podstatné fáze Frantíkova života i jeho vývoje ve známou osobnost (turné po USA a setkání s tehdejším americkým prezidentem či průmyslníkem Henry Fordem, od něhož dostane speciálně upravený automobil). Většinou je přítomen humor, jak je u Dianišky zvykem, mnohdy hodně černý. Jsou však i scény, při kterých vás zamrazí, ať už jde o setkání s učitelkou, která má pro Frantíka jen pohrdavá a dehonestující slova, setkání s bývalým spolužákem, který se vrací z války rovněž bezruký či především závěrečná scéna se dvěma komunisty, zabírající Frantíkův majetek ve jménu dělnické a komunistické revoluce.Souběžně pak s životem hlavního hrdiny před námi defilují útržky dějin českých zemí, v nichž tu tam nechybí bodavý osten (protektorát a vítání Hitlera a nacistů nebo poválečné vyhnání Němců). Autor nepoučuje, jen naznačuje, což je sympatické. A nechybí ani trocha mystiky, což je také prvek, který se v Dianiškových hrách objevuje.
I když inscenace trvá bez přestávky hodinu a pětačtyřicet minut, uplyne rychle. Vlastně jsem se zavrtěl na židli jen dvakrát, jako že by se zrovna tohle mohlo zkrátit, ale nesáhl jsem po hodinkách, abych zjistil jak dlouho ještě. A najednou byl konec. Pointu o nezlomné vůli se na jeviště podařilo přenést téměř dokonale a odtud srozumitelně i do hlediště.
Za zmínku stojí velmi výrazná hudba Ozoroviče a Achera, provázející a především dokreslující jednotlivé scény i inscenaci jako celek. A samozřejmě herecký výkon Jakuba Albrechta v titulní roli, před kterým je třeba smeknout, za mne byla výtečná i herečka v roli Frantovy maminky (a jiných).
Nezbývá, než se těšit, co přiveze Palmovka na Kult dvacátý pátý.
