Moucha masařka, doktor a jeho syn, který je Stínem, hromady zlámaných končetin, mýdlo s jelenem, nešťastník Alec Baldwin, truhla, spaghetti western, rozřezané auto i radostné soaré. To všechno se vešlo do posledního rozlučkového večera divadelního festivalu KULT 24, který skončil v sobotu.
Je příjemnou zvyklostí, že tečka za bohatým divadelním a dalším kulturním programem patří už několik roků po sobě téměř domácímu Jiřímu Maryškovi, toho času herci Divadla na Vinohradech, a jeho dlouholetému projektu DEMAGO. Jiří je ústeckým publikem milován a ctěn a jeho vystoupení jsou pravidelně provázena výbuchy smíchu i bouřlivým závěrečným potleskem. Nejinak tomu bylo i v sobotním představení, na které jsme si museli tentokráte počkat dva roky. A to i přes fakt, že si autor kusu a herec v jedné osobě na začátku posteskl, že vlastně „už není proti komu hrát“. Popisovat cokoli z průběhu představení Maryškova asociačního divadla by bylo pro zúčastněné nošením sov do Athén a pro nepřítomné holou marností a zbytečností. Ke cti je potřeba přičíst i to, že sice „do mrtvol se kope a né, že né…“, leč k žádnému lacinému okopávání nedošlo. Patřím k nekritickým obdivovatelům a fanouškům Divadla DEMAGO, takže nemohu napsat nic jiného, že že to celé bylo, jako vždy a už mnohokrát před tím, prostě výýýýýbornýýý.
Následoval už jen přívětivý večírek ve foyeru Činoherního studia, před kterým celý KULT zhodnotil několika slovy Honza Kvasnička, srdce a hlava festivalu. Zdůraznil, že nikdy nebyl festival tak náročný, jako letos. Zmínil osm různých prostor, kde se tentokráte divadlo odehrávalo, přičemž některé z nich jsou zcela nedivadelní (hospoda Na Rudce, vila Ignáce Petchka, Armaturka). Jako doklad náročných příprav převyprávěl příběh o dopravě automobilu, nutného pro představení Putinovi agenti, do třetího patra poměrně členitého prostoru Armaturky. A nezapomněl poděkovat všem sponzorům a především své pravé ruce, nesmírně pracovité a věčně usměvavé produkční a KULTovní srdcařce Lence Havelkové.
Taky máte pocit, že ten čtyřiadvacátý KULT utekl příliš rychle, jen se tak prosmýkl říjnem? Inu, to je ona relativita času, že totiž velmi příjemné okamžiky jsou skutečně jen okamžiky. Tak si je hýčkejme. Děkujeme, Honzo!
