Čtyři chlápci v nádražní restauraci v Moldavě, na nádraží, kam nikdo nejezdí, protože koleje nikam nevedou. Čtyři zoufalci, každý si vede svou. Jeden píše historicko – sociální elaborát o životě na hranici, druhý mluví o lidech a divokých sviních a dobře ví, jak to všechno je, protože to věděl už jeho táta a děda, třetí semele všechno, jako strýc Pepin a vzpomíná na starý zlatý časy, kdy se tu tančilo a bylo fakt veselo. A kdy všechno podpálil. A čtvrtý se tu zjevil z ničeho nic, a připravuje ten koncert, protože…protože brzy se tu zjeví hosté a on jim bude hrát.
Panuje bezčasí a děj příběhu se stále vrací do bodu nula. Nekončící série repetic naznačuje motivy jednání jednotlivých postav a ty motivy, ať jsou jakékoli, ústí v marnost.
Divák, v tomto případě já, má sklon, zvláště má-li o představení později psát, přemítat o tom, jak to vlastně autor myslel. A tak jsem pořád hledal ten klíč, probral to s ostatními, přemýšlel o tom cestou a trochu jsem tápal.
Potom jsem se vrátil domů, na trochu severnější část česko – saské hranice, šel do hospody a najednou jsem byl i já v bodě nula. Rozhlédl jsem se, chvíli poslouchal a lítal v tom s nima. I když nám tu vytrhané koleje znovu položili, pocit, že jsme ztratili spojení, mám často. Musím kvůli tomu, sakra, jezdit ještě někam do divadla?
Odpověď znáte, samozřejmě že ano.
Rudišův Anšlus inscenují dva čerství absolventi Josef Doležal (režie) a Norbert Závodský (dramaturg) s porozuměním a bez přehnané snahy ho nějak příliš vysvětlovat. Víme, že je to tak trochu bizar, ale taky hodně pravda. Scéna a kostýmy Martina Šimka tenhle pocit jenom potvrzují.
Neříkám, že jiní herci tuhle hru nesehrají stejně dobře, ale Haidler/Hušek/Černoch/Bukovčan jsou prostě skvěle proškoleni, a kdyby náhodou měli problém s ralitou Anšlusu, stačí skočit do nějaké střekovské pivnice. A nebo vyrazit na výlet na Moldavu.
Jestli jsem se před chvilkou ptal, jestli má cenu do divadla jet, Bukovčanův tanec mě vždycky přesvědčí o tom, že ano.
Nám ze Sudet tohle představení doporučuji, protože se na sebe můžeme kouknout trochu zvenku a třeba s tím životem něco udělat a těm z vnitrozemí taky, protože třeba pochopí, jaké je to žít v srdci Evropy a při tom na konci světa.
Když půjdete, taky uvidíte jak je to s tou flintou a s tou kytarou)
A proč jsou z těch chlápků nakonec houby.
PS. Možná víte, že Jaroslav Rudiš napsal tuhle hru specielně pro městské divadlo v Drážďanech a protože jsem ho tam ještě neviděl, kouknul jsem na web a našel tohle videjko a přelouskal pár recenzí. Možná bych to měl i s tou mojí blbou až žádnou němčinou zkusit napravit. Už proto, že podle zmínky na stránkách televize MDR je modrá, do která je laděna celá scéna hodně blízká barvě AfD. A že celá hospoda je poněkud neukotvená, protože se vznáší metr nad zemí.
