Moderní člověk od 16. století nehledal pouze pravdu, zlato a právo na sebeurčení, ale také cestu na severozápad, tedy zkratku mezi Atlantským a Tichým oceánem, která by usnadnila přepravu zboží z Asie do Evropy. Na konci 19. století si ovšem řekl, že dílčích objevů, slepých uliček a ztracených výprav už bylo dost, a raději prokopal Panamskou šíji. Bylo to totiž méně komplikované než pátrání po bájném severozápadním průlivu. Ten sice doopravdy existuje, avšak po většinu roku je nesplavný, poněvadž se nachází ve vysokých zeměpisných šířkách. Led v něm netaje dokonce ani během globálního oteplování.
Tucty nedopečených lidských ostatků
Obeplout pobřeží Kanady se nakonec podařilo až Roaldu Amundsenovi v letech 1903 – 1906. Celkem třikrát totiž musel přezimovat. Definitivně se tak potvrdilo, že severozápadní průjezd není pro rychlou přepravu asijského zboží to pravé bambusové. Jeho hledání přitom stálo nesmírné úsilí, spoustu peněz a stovky lidských životů. Nejlépe to ilustruje příběh Franklinovy výpravy, která v polovině 19. století zmizela kdesi u Ostrova krále Viléma. Zbyly po ní pouze dva zmatené vzkazy, několik beden neotevřených konzerv a tucty nedopečených lidských ostatků. Co přesně se na palubách britských lodí stalo, dodnes zůstává záhadou.
Po zkratce mezi Atlantikem a Pacifikem se nepátralo jen na moři, ale také na pevnině: ideálně po takové, jež by kombinovala putování po souši s plavbou po kanadských řekách a jezerech. Brzy se ovšem ukázalo, že ani tudy cesta nevede. Výsledkem strastiplných průzkumů tak byly pouze mapy dosud neznámého amerického vnitrozemí, objev nových rostlinných a živočišných druhů, první seriózní poznatky o životě Indiánů a hlavně rozšíření evropského koloniálního panství. Hledání severozápadního průjezdu sice bylo značně pošetilé, zároveň však představovalo jedno velké dobrodružství, které je v éře GPS nemyslitelné.
Bájná litoměřicko-teplická zkratka
Malé dobrodružství naštěstí není vyloučeno ani ve 21. století. Zažít ho můžete např. na bájné litoměřicko-teplické zkratce, jež stejně jako její americká sestřenice vede na severozápad čili tudy. Žernosecká pískovna ostatně nemá daleko k Velkému Medvědímu jezeru, Labe k řece Mackenzie a Středohoří k Rocky Mountains. Ačkoliv je trasa Malé Žernoseky – Chotiměř – Kletečná – Bílka – Bořislav značena pouze částečně, smrt zimou nebo hladem vám v těchto končinách nehrozí. Severní Čechy totiž nejsou arktickou pustinou: všude žijí dobří lidé, kteří vás v nouzi ohřejou a nakrmí.
Bez adekvátního vybavení se nicméně neobejde žádná úspěšná expedice. Pokud nechcete umrznout jako Robert Falcon Scott nebo skončit na talíři jako John Franklin, raději si vezměte dostatek teplého oblečení a velkou svačinu. Pak se klidně můžete vydat na výlet i uprostřed třeskuté zimy. Pobyt na čerstvém vzduchu vás totiž osvěží v každém ročním období. Jen musíte počítat s tím, že dny na přelomu roku trvají pouhých osm hodin a že některé cesty bývají neprostupné. Vyrazit z domova proto musíte nejpozději v devět a plánovat si takové trasy, jež lze snadno krátit nebo ohnout do civilizace.
Až do první sněhové nadílky
Já jsem výpravu po litoměřicko-teplické zkratce absolvoval na konci října, kdy bylo sucho a relativně teplo. Průchodná ovšem zůstává až do první sněhové nadílky. Tři až pět centimetrů je v pohodě, při vyšší sněhové pokrývce si raději najděte jiný výlet. Na vrcholu Kletečné, kam nevede žádná značená cesta, byste totiž mohli snadno zapadnout. Je to přeci jen sedmistovka. Sněhu na druhou stranu bývá v Milešovském Středohoří výrazně míň než v Krušných a Lužických horách. Odevšad je to navíc blízko do civilizace. Při nejhorším můžete dojít po silnici do Radejčína nebo Žimu, kde jsou vlakové stanice.
Ze žernoseckého nádraží se vydejte nahoru po naučné stezce kolem vinic až k chatové osadě. U ní zahněte doprava na širokou polní cestu, která vede do Chotiměře. Jedná se o takřka neznámou trasu plnou parádních výhledů na Lovoš, Milešovku, Kletečnou a Klabačku. I v době, kdy v blízkém Opárenském údolí proudí davy turistů, tady nepotkáte ani živáčka. V Chotiměři zahněte u kapličky doleva. Po pár metrech narazíte na zelenou a pak na žlutou značku, po níž se dostanete až do obce Kletečná. Pokud budete mít čas, zastavte se v chotiměřském Herberku, kde se nachází útulná hospůdka s ubytováním, koukněte .
Moderní varianta barokních kalvárií
Kletečná potvrzuje pravidlo, které platí nejen v této části Ústeckého kraje: čím zastrčenější vesnička, tím hezčí. Před výstupem na stejnojmenný kopec si ji proto dobře prohlédněte. Od kapličky se pak vydejte zpátky po žluté. Hned za obcí začíná lesní cesta, jež vede doprava nahoru. Je sice neznačená, avšak široká a zpevněná, stejně jako následná odbočka k vrcholu. Nejlepší podmínky pro výstup na Kletečnou panují na podzim nebo na jaře, tedy v době kdy jsou zdejší stromy bez listí. Jinak totiž ze sedmého nejvyššího vršku Českého Středohoří moc neuvidíte. Jistý výhled nabízí pouze malé suťové pole na jižním úbočí.
Dolů vedou různé cesty. Sejít můžete jakoukoliv z nich. Podstatné je neminout zelenou značku, jež protíná sedlo mezi Kletečnou a Žimským vrchem. Pokud se po ní vydáte doleva, cca po dvou kilometrech dorazíte do Bílky. Tam nezapomeňte omrknout kapličku sv. Václava z roku 2000. Ivan Nosek, který je navrhoval, nezapře, že se vyučil u Jaroslava Fragnera, tedy jednoho z nestorů tuzemského funkcionalismu. Za vidění ovšem stojí i sochy, jež jsou rozesety po okolí. Jedná se o moderní variantu barokních kalvárií, respektive pravěkých menhirů. Žlutá značka vás pak z bílecké návsi dovede až na nádraží v Bořislavi, odkud jezdí vlak co dvě hodiny.
Tajný tip
Vedle praktické přípravy nezanedbejte ani tu teoretickou. Atmosféru časů, kdy se hledala zkratka mezi Atlantikem a Pacifikem, nejlépe nasajete z Terroru od Dana Simmonse a Cesty na severozápad od Kemetha Robertse. V prvním případě čekejte mrazivý thriller, jež zdatně fabuluje o posledních dnech Franklinovy expedice. Ve druhém pak klasický dobrodružný román, který se odehrává těsně před americkou revolucí, kdy se bojovalo s Indiány a Francouzi, kdy známý svět končil u Huronského jezera a kdy se pil „harcovnický“ grog, tedy nápoj z vařící vody, rumu, pepře a rozpuštěného másla, který je mimochodem velmi dobrý a vydatný.
