Obyčejně se na televizní seriály nedívám, přece jenom už jsem jich pár viděl a opakující se zápletky mě nudí, nepřekvapují, neoslňují. O to divnější je, že posledních několik týdnů s pusou otevřenou, uhranutě a s údivem koukám na Devadesátky – seriál o kriminálních případech, které nejsou neznámé, mnohokrát jsme o nich slyšeli a mnohokrát o nich i četli. Prostě nic nového. Tak proč se teď, sakra, těším na neděli a na další díl?
Došlo mi to u třetího.
Na scénu se dostane svědek, který vypovídá o vraždách, jejichž oběti pachatelé pohřbívají na dno Orlické přehrady. Blonďáček s brýlemi, který vypadá, že neumí do pěti napočítat, vykládá, že jo, že ví, jak je zabili, jak si najali náklaďák a jak je odvezli a v sudu hodili do nádrže…
Jasně, na tom není nic nového, ale ten blonďáček je – alespoň podle scénáře – pingl ze Smíchovského sklípku!
Z hospody, kam jsem nejenom chodil, ale kde jsem tenkrát vlastně bydlel. Z hospody, kterou jsem považoval za svoji rodinu.
Uf.
Samozřejmě nevím, jak přesně scenáristé pracují s reáliemi, ale klidně přesní být mohou. A i kdyby nás chtěli trochu zmást a nebyla to právě tahle hospoda, ale nějaká jenom kousek vedle, za rohem, asi jsem ty pingly znal taky. To je další věc, která byla v devadesátkách téměř jistá…
Takže třicet let poté, co se ten příběh stal, sedím v dost temné noci sám, otevírám si pivo a říkám si: Tak kterej z vás to, kluci, byl? A co ti další? A nedržel taky někdo z nich náhodou prst na spoušti?
Pivo mi hořkne na jazyku, ale stejně se těším na další díl, který – i když zhruba vím, o čem bude – mi může přinést další překvápko a nasvítit devadesátky z jiného úhlu.
Ty devadesátky, o kterých tak rádi říkáme, jak byly skvělé, a že ten, kdo si je pamatuje, je neprožil.
Jasně, je lepší si je nepamatovat než nepřežít.
Za týden se do devadesátek vrátím. A budu si blahořečit, že jsem ten kamión superlevných cigaret nekoupil, i když jsem mohl.
Nebo se mi to jenom zdálo?
(psáno pro reflex)