Téměř okamžitě po poslední děkovačce páté premiéry jubilejní sezóny ústeckého Činoherního studia mi v hlavě vyskočily dvě myšlenky: tý kráááso, to byl Višňák podle mého gusta! A taky: sakra, jak to jen ten Šiktanc dělá, že mu ty divadelní kusy takhle kvetou pod rukama a já mu je sežeru na první dobrou? Vzápětí se navíc dostavila lítost, že už je pro dnešní večer hodům konec a jak rychle to uteklo…Aby nedošlo k mýlce — ano, píšu o nejnovější inscenaci v repertoáru Činoheráku, ano jde o Antona Pavloviče a ano, jde o Višňový sad, text starý sto dvacet let.
Jen ve zkratce připomenu notoricky známý příběh v geniálním překladu někdejšího člena ČS Leoše Suchařípy. Statkářka Raněvská (skvělá Marta Vítů) se vrací s dcerou Aňou (opravdu dobrá Andrea Berecková) z dlouhého pobytu v Paříži, kam odjely po tragické smrti syna — bratra Gríši. Vrací se kvůli nedostatku financí. Doma se o statek stará Varja, nevlastní dcera Raněvské (rovněž dobrá Klára Suchá), ale statek je čím dál více zadlužen, před krachem. Podnikatel Lopachin (výtečný hostující Jan Bidlas), nápadník Varji, navrhuje Raněvské a jejímu bratrovi Gajevovi (Matúš Bukovčan) vykácet višňový sad a pronajmout celý pozemek na parcely chatařům. Návrh je oběma rezolutně odmítnut, i když je jasné, že dluhy jsou velké a situace neudržitelná. V následné dražbě Lopachin, jehož děda i otec byli chudí bezzemci, pracující pro Raněvskou, překvapivě celý statek koupí a chystá se nechat višňový sad vykácet. Také se rozchází s Varjou. Rodina se rozpadá, obyvatelé domu a statku odjíždějí do různých měst (Paříž, Moskva…) a v domě zapomenou starého sluhu Firse (Jaroslav Achab Haidler), který zde čeká na svůj nevyhnutelný konec.
Nevím, jaké zkušenosti máte s Čechovem na českých divadelních podiích či v televizních zpracováních vy. Já v paměti vyhrabal nejméně tři různé verze Tří sester, tak pět verzí Višňového sadu, několik verzí Racka a minimálně jednoho Platonova. Až na čestné výjimky, kterou byl například legendární Léblův Racek, šlo vždy o zpracování takřka klasické, mnohdy dlouhé a v postupujícím času lehce únavné, často s velkým množstvím nostalgie a patosu a tím i herecké manýry. Tak na tohle zapomeňte! Ano, samozřejmě, že zůstaly typické Čechovovské monologizované dialogy, kdy máte oprávněný pocit, že každá figura si mele svou, hrabe se sama v sobě a ve vlastních uzavřených myšlenkách, takže ostatní prakticky neposlouchá. Nepřipomíná vám to sakra něco ryze současného? Zůstal i jednoduchý nedějový děj. Avšak nejnovější činoherácký počin proměnil Višňový sad v atraktivní, dynamické a výtvarně velmi pohledné představení. Nikoliv ve smyslu nějaké avantgardy, ale moderním přístupem, navíc v rámci dvouletých pandemických zkušeností, které proměnily vnímání společnosti, ať už to chcete nebo ne. O zcela nečekané situaci s válečným konfliktem nemluvě.
Nechci Vás připravit o nejrůznější překvapení, nebudu tedy příliš prozrazovat. Mohu vás však ujistit, že si pochutnáte, protože všechno je promyšlené do detailu. Tedy tak, jak jsem už u Davida Šiktance zvyklý. Výtvarně svým způsobem navazuje na svoje dvě předchozí adaptace evropských románů Pornografie (která, k mojí obrovské lítosti, v tichosti a bez rozloučení zmizela z repertoáru) a Stepní vlk. Promyšlené živé obrazy a choreografie scén vás nenechají vydechnout, pořád je na co se dívat. Jednoduchá scéna s minimem rekvizit a s mírnou šikmou je tomuto snažení mohutně nápomocná. Velice funkční zadní stěna. Výtečně navržené a zpracované kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové nabízejí opulentní hodokvas. Opět výtečná, minimalistická a lehce nervní hudba Vladimíra Franze dotváří celek stejně úžasně, jako je tomu i ve Stepním vlkovi. Herecké výkony všech na vysoké úrovni. Čechov nepracuje s hlavními a vedlejšími postavami a tak je tomu i zde. Garantuji vám, že některé drobnější figury či přesněji jejich ztvárnění herci si určitě zapamatujete, ať už je to Duňa Anette Nesvadbové, Peťa Trofimov Lukáše Černocha, guvernantka dalšího hosta souboru Josefíny Voverkové a pro mne osobně především prostě úchvatný Jepichodov Jana Huška. Měl jsem možnost vidět krátce po sobě premiéru i první reprízu a vím, že ta premiérová mírná svázanost a nervozita se zcela rozplynula a herecky šlo představení o level výše. Co teprve, až zcela vyzraje. Rozhodně musím složit poklonu celému hereckému ansámblu, protože zkoušení muselo být hodně drsné. Pod režijní taktovkou na preciznost dbajícího Šiktance dvojnásobně. Budiž jim sladkou útěchou, že ta obrovská práce je na představení vidět v každém detailu.
Je mým záměrem, aby z celého reportu jasně vyznělo, že jde o zcela nevšední představení divadelního klasika a nejnovější kus by rozhodně neměl uniknout vaší pozornosti. Vyzývám také osvícené učitele českého jazyka a literatury na středních školách: nebojte se vzít vaše studenty právě na tohle představení. Uděláte velkou službu sobě i jim. Je to cesta, jak je přivábit k divadlu všeobecně. No a já…já mám zase další kus, na který budu chodit opakovaně zas a znova a budu na něm hodovat s velkou rozkoší. Za což v téhle momentálně podivné době patří všem ve Varšavské můj dík. Howg.
