Ačkoliv svojí průměrnou výškou spadají spíše do kategorie pahorkatin, umí být drsné jako velehory. Sluníčko se jim vyhýbá obloukem a sněhem bývají pokryty i v době, kdy pod Milešovkou kvetou první podléšky. Věčně jsou zahaleny hustou mlhou nebo bičovány ostrým větrem, který vane až odkudsi z Atlantiku. Jsou doopravdy krušné, což platí nejen o jejich podnebí, ale také o historii plné vzletů a pádů, píle a lhostejnosti, hrdinství a věrolomnosti. Ta navíc byla násilně vymazána, a proto ji dnes musíme znovu objevovat. Málem jsme např. zapomněli na první krušnohorský závod v jízdě na saních i přesto, že skončil nešťastnou smrtí dvou účastníků.
Graupen Schlitten Cup
Jsou sice starší než Metuzalém, dlouho ovšem sloužily pouze jako dětská hračka a hlavně jako dopravní prostředek. Cesty se v zimě nesolily ani neprotahovaly, a tak sáňky představovaly jedinou možnost, jak dostat lidi nebo náklad napříč zasněženou krajinou. Sportovat se na nich začalo teprve koncem 19. století. První oficiální klání proběhlo v roce 1883 ve švýcarském Davosu, odkud se nová adrenalinová zábava rozšířila po celém kontinentě. V Českých zemích propuklo hotové sáňkařské šílenství. Na Ještědu dokonce vznikla profesionální dráha, na níž se v předvečer Velké války uskutečnilo první mistrovství Evropy.
Krušné hory samozřejmě nesměly zůstat pozadu. V Krupce se proto v roce 1913 rozhodli uspořádat der Graupen Schlitten Cup. Pozvání přijali nejen borci z různých koutů habsburského mocnářství, ale také ze zahraničí: Ital Serpentini, Fin Ukolen, Řek Popapulos či proslulí lužickosrbští přeborníci Hančič a Vrbatič. Přípravu závodu však Krupští hrubě podcenili. Vůbec např. nepočítali s možností špatného počasí. Když se tehdy na trať snesla typická krušnohorská mlha, v Graupen nevěděli, co mají dělat. Místo toho aby klání okamžitě ukončili, nechali závodníky bloudit po Fojtovické pláni. Výsledkem byla tragédie a mezinárodní ostuda.
Hančič a Vrbatič
Krupská sáňkařská dráha samozřejmě nebyla tak profesionální jako ta liberecká. Pořadatelé ji vytýčili pouze improvizovaně. Vedla údolím Unčínského potoka: od vrcholu Komáří Vížky až k někdejší restauraci Na Hamrech. Samotný závod byl naplánován na tři kola: jedno tréninkové a dvě mistrovská. Dostat se nahoru přitom jezdci museli pěkně po svých. Lanovka totiž byla postavena až v roce 1952. Ráno osudného dne vypadalo nadějně: svítilo sluníčko, mrzlo a na dráze ležela tenká vrstva lehce zledovatělého sněhu. Lepší podmínky na sáňkování si nelze představit. V poledne se však přihnala černá mračna. Viditelnost klesla k nule a navíc začalo drobně sněžit.
Závod nebyl přerušen i přesto, že většina jezdců odmítla pokračovat. Na trati nakonec zbyl pouze favorizovaný Hančič, jemuž se touha po vítězství stala osudnou. Do cíle posledního kola totiž nikdy nedorazil. Vrbatič se ho sice vydal hledat, zachránit svého přítele ovšem nedokázal. Druhý den byla jejich zmrzlá těla objevena v závěji u Goldammerova kříže. Takovou potupu Krupka ještě nezažila. Trumfnout konkurenční Liberec se jí nepodařilo, zato vyvolala mezinárodní skandál, který nadlouho pošramotil její pověst. Ta paradoxně zůstává prachbídná i v době, kdy se na neslavný Graupen Schlitten Cup takřka zapomnělo.
Sáňkařský memoriál
Bývalo by se na něj zapomnělo úplně nebýt činnosti lužickosrbské krajanské organizace Domowina, jež Hančiče a Vrbatiče oslavuje jako národní hrdiny. Megalomanský plán na vztyčení třicetimetrové mohyly na Fojtovické pláni, který dlouhodobě prosazuje, sice realizován nebude, svůj účel, tedy znovu dostat jména nešťastných závodníků do širšího povědomí, přesto bezezbytku splnil. Výsledkem jsou nejen kulichy s nápisy „Sym Hančič“ a „Sym Vrbatič, jež dnes nosí stále více Čechů i Němců, ale také sáňkařský memoriál, který se nedávno začal jezdit po trase původního Graupen Schlitten Cupu.
Vy jste se ho ještě nezúčastnili? To byste měli rychle napravit! Není to ostatně nijak složité. Memoriál Hančiče a Vrbatiče se totiž jezdí průběžně celou zimu. Stačí si počkat na vhodné sněhové podmínky, jež bohužel nebývají zdaleka tak dobré jako před sto lety, vzít sáňky a nechat se s nimi vyvézt lanovkou na Komáří Vížku. Před cestou doporučuji zavolat na dolní stanici dráhy (+420 734 570 118) a ujistit se, zda opravdu jezdí. Někdy je mimo provoz kvůli silnému větru nebo pravidelné údržbě. Dostat se na hřeben Krušných hor lze nicméně i autobusovou linkou č. 432, která má zastávku před městským úřadem.
Pro malé i velké
Od horní stanice lanovky se vydejte doprava přes Fojtovickou pláň ke Goldammerovu kříži. Před ním zahněte doprava a pak pokračujte údolím Unčínského potoka až k bývalé dětské ozdravovně, jež v roce 1927 nahradila vyhlášenou restauraci Na Hamrech. Čtyřkilometrová trasa (https://mapy.cz/s/cepuhumuca) je poměrně jednoduchá. Podstatné je u Kotelního jezírka zahnout doleva, jinak budete šlapat na Holý vrch. Dráha ovšem (zvlášť o víkendu) bývá projetá, takže stačí sledovat stopy od sáněk a bobů. Na svahu určitě narazíte na další účastníky Hančičova a Vrbatičova memoriálu. Rok od roku jich totiž přibývá.
Nemyslete si ale, že se celou cestu povezete. Pokud je na trati čerstvý prašan, musí se sáňky občas táhnout, poněvadž se boří (zejména nahoře na Fojtovické pláni). Ideální je pěti až deseticentimetrová vrstva lehce zledovatělého sněhu, po které se jezdí jedna radost. V takovém případě se dá celá trasa absolvovat za 40 minut, jinak musíte počítat s hodinou či spíše hodinou a půl. Pokud vám sáňky posviští, klidně si jízdu zopakujte. Ale pozor: řídit sáňky není tak jednoduché, jak si představujete. Z roztažených nohou a neustálého vyvažování vás budou bolet i svaly, o jejichž existenci nemáte sebemenší tušení.
Tajný tip
S tajným tipem je v Krupce trochu potíž. Před pár lety bych vám doporučil restauraci u Žida, kde byla k dostání výborná hospodská klasika. Majitel ji ovšem prohrál v automatech (jak příznačné, že?). Proto vám nezbývá než obdivovat historickou lanovku alpského typu, jež zůstala jediná na světě. Jedná se o technický unikát, který dnes jezdí obdivovat turisté ze Švýcarska. Právě ze země helvétského kříže totiž pochází většina jeho náhradních dílů. A pokud budete mít štěstí, možná dole ve městě zahlédnete i slavného krupského rodáka Standu Nývlta, jenž neváhá komentovat veškeré společenské dění, i když se trochu pere s pravopisem.
