„… žádné divadlo se neděje v bezčasí, ale vždy v nějakých konkrétních podmínkách a kontextech. Tento projekt chápu jako svůj osobní výsadek jinam, k jinakosti, která je pro mě důležitá. Čím jsem starší, tím asi fatálněji vnímám, že nejen já tvořím dílo, ale i dílo tvoří mě. Pozice hrdinky, která opouští větší město, centrum, aby se posunula blíž k hranicím v různých úrovních, je v něčem i mojí pozicí. Není jen předlohou, je trošku i plánem, osobním výzkumem. Hledáním místa, kde je ještě všechno možné. Nebo aspoň něco.“ (Ivan Buraj)
Předlohou pro pátou premiéru jubilejní sezóny ústeckého Činoheráku se stal román Tady je ještě všechno možné, který vyšel v roce 2018 a za který autorka Gianna Molinari získala několik významných literárních ocenění. Dramaturgyně Tereza Marečková a hostující režisér Ivan Buraj ponechali text v jeho literární podobě a pokusili se přenést na jeviště základní kostru románu.
Mladá žena po studiích se rozhodne odejít z města na periferii, do krachující továrny na kancelářské potřeby, kde se nechá zaměstnat jako noční hlídačka. Píše si deník vjemů a Všeobecný lexikon, který doplňuje o nová hesla a původní dále rozšiřuje. Noci tráví sledováním monitorů s většinou nehybnými obrazy, přes den tráví čas v místní kantýně s pár posledními zaměstnanci unaveného podniku. Její prací je hlídat areál továrny, mimo jiné také před vlkem, který byl údajně v areálu spatřen.
Nejnovější kus Činoherního studia je vším možným, jen ne prvoplánovou hrou a nejen svou formou tak trochu vybočuje ze současného repertoáru. Je v podstatě rozdělen do tří zcela odlišných částí, přičemž ta střední se sice tváří jako přestávka, ale není přestávkou v pravém slova smyslu. Je spíše dalším pokusem o nový způsob komunikace divadla, potažmo herců s diváky. Pokusem z mého pohledu smysluplným a nevšedním. Víc nechci prozradit, nechte se překvapit. Nejnovější hra je poměrně náročná na soustředění a pozornost, její stěžejní část se odehrává ve velmi pomalém tempu, v němž svou podstatnou roli hrají strohé věty, pronášené naprosto civilně až chladně, a především dlouhé pauzy a pomlky mezi jednotlivými replikami. Tempu je přizpůsoben i pohyb herců, který je místy až nulový nebo minimální. Vše je doprovázeno minimalistickou až téměř hypnotickou hudbou, skvělými světly a nejrůznějšími projekcemi, které vnášejí do prostoru nové různé úhly pohledu. Technická stránka hry je zcela jistě velmi náročná a před všemi techniky ústeckého Činoheráku je třeba smeknout, protože zvládnout všechna úskalí přesných načasování, která jsou pro vnímání nezbytná, vyžaduje precizní práci. Klobouček, vážení…
Podstatou celé hry jsou vlastně otázky a hledání odpovědí a souvislostí. „Když v noci ležím v posteli a dívám se do stropu, pokouším se rozeznávat důležité od nedůležitého. Co je důležité? Stín ptáka kroužící po podlaze haly nebo samotný pták? Co se mnou udělá život v hale? Je třeba prozkoumat nové prostředí,“říká bezejmenná hlavní hrdinka. Jaké souvislosti jsou skutečně podstatné pro dobrý život? Jak moc nás a naši hodnotu definuje práce a kariéra? Kde jsou hranice? Proč jsou hranice? Jsou vůbec hranice? Jsou hranice prostupné či neprostupné? Definují hranice prostor? Je tento prostor bezpečný? Ovlivňuje narušení hranic (ve hře symbolicky nahrazen plotem na několika místech poškozeným) bezpečnost prostoru? Komu prostor patří, kdo má právo ho obsadit? Smím za sebou nechat dosavadní život a odejít do prázdné haly?
Divák má v podstatě několik možností, jak hru vnímat a jak se jí zúčastnit (ano, této hry se můžete skutečně zúčastnit, aspoň já jsem to tak cítil). Nechat se hypnoticky vtáhnout výtečnou Andreou Bereckovou a sledovat vývoj nedějového děje. Nebo si občas ve své hlavě odskočit do svých myšlenek a hledat si vlastní odpovědi na vlastní otázky, které mohou souběžně s děním na jevišti přijít. Nebo to prostě celé vzdát, protože vnímat něco podobného je nad jeho síly.
Zmínil jsem náročnost na divákovo vnímání. Je na místě také zmínit nesmírnou náročnost pro herce (techniku jsem už pochválil), kteří se svých nelehkých partů zhostili na výbornou. Velmi příjemným překvapením byl pro mne neskutečně ukázněný a výtečný výkon předvedený Andreou Bereckovou v hlavní roli, která tím celý text i představení posunuje o level výš. Nikoli originální, ale v tomto případě opravdu funkční a dotažený, je i režijní nápad ztvárnit postavu Loseho dvojjediným provedením v podání Jaroslava Achaba Haidlera a Marty Vítů.
Od Činoherního studia odvážný tah, kterému tleskám. Jak často a především jak dlouho v průběhu dalších sezón budou tleskat diváci, to se teprve uvidí.
Jo, a ten vlk? Tak na toho taky dojde, to si pište. V premiéře jim vyšel úžasně a pro mne to byl jeden z nejsilnějších momentů celého večera, až jsem zalapal po dechu. Neváhejte a vyrazte na některou z repríz, nechte se zhypnotizovat. A třeba najdete i kus sebe. Nějaký ten kus, o kterém jste možná nevěděli, že ho v sobě máte.
