Již tradičně zařazuje divadelní festival KULT do svého programu premiéru a reprízu nejnovější hry ústeckého činoheráku. Letos ovšem nešlo o žádné existenciální drama, pro jubilejní festivalový ročník připravil soubor s uměleckým vedoucím a dramaturgyní po delším čase pohádku. Což je, podle mého soudu, velmi příjemným prvek v celém programu, nabitém vážnými tématy.
Svatojánský oheň je poetická pohádka básníka Karla Šiktance a jejího převedení na jeviště ve Varšavské se ujal jeho vnuk David Šiktanc, který tuto pohádku slyšel od dědečka jako malý kluk. „Bylo to pro mne těžké. Člověk nemá od některých věcí úplně odstup, do něčeho se mu hůř sahá. Je to spíš kolektivní záležitost, než že by to bylo z mé strany nějak režírované,“ poznamenal režisér.
„Sami vypravujeme svým dětem pohádky a myslíme si, že to je nesmírně důležité – ony si vlastně při tom poslouchání slov ve své imaginaci v hlavě vytvářejí vlastní pohádkové světy,“ vysvětlila dramaturgyně Tereza Marečková k důvodu, proč divadlo sáhlo právě po pohádce.
Svatojánský oheň je pohádka o neštěstí a nástrahách, které překoná jen síla lásky. Se svátkem svatého Jana souvisí řada pověr a zvyků: pálí se ohně a zvláštní síla se připisuje bylinám natrhaným v předvečer svátku. Tajemná svatojánská noc tvoří rámec, ve kterém se vypráví příběh Matouše (Petr Uhlík), jemuž oheň spálí tvář a on uteče od lidí do ústranní, uteče od svých přátel i od svojí milované Cilky (velmi dobrá Annette Nesvadbová). A protože každá dobrá pohádka má mít i dobrý konec, Matouš a Cilka se i díky Strážci ohně (Jaroslav Achab Haidler) a především díky síle svojí lásky opět shledají.
Poetický text, propletený autorovou poezií, kupodivu nepůsobí vůbec archaicky, naopak působí mile a vlídně, což je v současných rozjitřených časech velmi příjemné. Ostatně expozice, která není součástí původního textu a je dobrým tvůrčím nápadem, krásně celou pohádku zcivilňuje a přibližuje dětskému současnému divákovi (dědeček píše na stroji příběh, který převypráví svému vnukovi a oba se poté promění v aktéry pohádky). Za zmínku stojí velmi nápaditě vyřešená scéna, kdy pouhým pootočením jediné kulisy na jevišti máme před sebou tu hájovnu v lese, tu chaloupku tety Marie, tu štít vesnické chalupy na návsi. Hezký moment je stínohra děje v zakrytém interiéru chaloupky. A funkční jsou i stromy na kolečkách.
Asi divácky nejvděčnějším momentem a nejsilnější částí inscenace je celá výprava Cilky pro květ kapradí o svatojánské noci. Neprozradím více, abyste nebyli připraveni o moment milého překvapení, ale těšit se můžete také na opravdu velmi dobrý akrobatický výkon skvělé Annete Nesvadbové.
Nu, a pokud byste po skončení kusu měli neodbytný pocit, že zůstalo něco nevyřčeno, nedopovězeno, pak jste byli opravdu pozorní. A třeba jste našli i správnou odpověď …
