Dramaturgie letošního Kultu slibovala silné zážitky, slovy jednoho diváka: nevím, jestli to všechno vůbec vydržím! A tato očekávání se naplnila. Vrchovatě.
Špatné zprávy (divadlo Bufet a Tygr v tísni), Náhradní existence (A studio Rubín), Svatojánský oheň (Činoherní studio) i Moje říše je z tohoto světa (Studio hrdinů) nejsou veselé inscenace, zneklidňují a kladou divákům spoustu otázek. Pořadí, ve kterém byly uvedeny mělo vzrůstající intenzitu a když jsem odcházel z té poslední, ve které naprosto exceloval Saša Rašilov, musel jsem absolvovat zastávku na panáka, abych se nějak zklidnil.
(Co si prožije na jevišti Saša, to vlastně raději nechci ani vědět).
Ale hned ta první jmenovaná hra Špatné zprávy (Příběhy biblického Jóba, Franze Kafky, Oscara Wilda či vrahů George Floyda spojuje jedno – prostě neměli štěstí. To nevadí, protože kdo dnes může skutečně říct, že štěstí měl?) otočila některé jistoty vzhůru nohama, obrátila perspektivu a dovolila nám podívat se na otázky viny a trestu, odpovědnosti a života vůbec z různých úhlů pohledu. Návaznost dialogů všech možných figur byla bezešvá, někdy víte hned, kdo s kým mluví, a někdy nemáte nejmenší tušení (tedy já jsem neměl), ale necháváte se unášet stále dál, aby všechno skončilo funusem a písní Časy se mění.
Ne tak docela pohádkové pohádce Svatojánský oheň jsme věnoval samostatný článek.
Z doživotního živoření v „jistotě nejhoršího“ zachraňuje stárnoucího spisovatele jen magický svět literatury a vzpomínek. Tato náhradní existence je jediným světlem v temnotě bytu na pražském sídlišti, v temnotě, která zachvátila celý jeho svět, píše se v anotaci k představení Náhradní existence. Jak představní plynulo, víc a víc jsem měl pocit, že mi jsou některé sitace povědomé a pak mi došlo, že se tu hraje o životě překladatele Jana Zábrany. Jeho Deníky mám u stolu a nevím, jestli je někdy budu schopen přečíst celé, ale listuji si v nich poměrně často. Líbilo se mi, jak ho zahrál Tomáš Milostný, civilně, ale při tom zřetelně jako chlápka, který sice není bojovník na barikádách, ale je nezlomný, rovný a až dokonce pevný ve svých zásadách.
(Dobrá, zkusím ty Deníky dočíst).
Nejintenzivnější zážitek byla ale Moje říše je z tohoto světa v podání Studia Hrdinů. Adaptace románu a režie je dílem Miroslava Bambuška, který nastudoval šílené představení o šílené době, které nenechá diváka vydechnout, odpočinout si a na tu hodinu a půl si může vyzkoušet to, co hrdina příběhu prožíval nepoměrně déle.
Borchertův člověk, mladý zhrzený hrdina, se vrací z války s nevyhojitelným vnitřním zraněním, nemůže v sobě zaplašit děs z války. Zpřetrhala v něm všechny jeho ideály a sny. Stala se mu destruktivním prožitkem. Rytmus jeho řeči je koktavý, skoro jako by zapomněl mluvit. Jeho myšlenkám schází logická vazba. Zničené nervy absurdně reagují na vnější podněty. Tento stav ústí nakonec v pocity bezpředmětného strachu a úzkosti.
Samozřejmě, že k síle zážitku přispívá i to, že jsem, alespoň já, ještě pár minut před představením kontroloval, jaká je situace na Ukrajině a že podobný děs, který Moje říše přináší se právě teď reálně dotýká stovek tisíc lidí.
Představení je přesné ve všech svých složkách, od zmiňovaného Saši Rašilova, přes hudbu a vůbec zvuk až po svícení…
V mém hodnocení patří mezi hry, které jsem rád, že jsem viděl, ale zároveň nevím, jestli mám sílu vidět je znovu.
