Dobrý den, socho! je název knihy, kterou před bezmála půlstoletím napsal Miroslav Horníček. Rozmlouvá v ní se sochami, je to hezký nápad. Občas si tu myšlenku přivlastním a taky jim něco řeknu. Hlavně na dlouhých vycházkách, to potkávám hlavně ty letité svaté. Obyčejně si jenom postěžuju: že mě bolí nohy, že je škaredě anebo, když všechno klape a je hezky, že je krásně na světě. A to by se ti pískovcoví panáčci měli usmát a já doufám, že to dělají. A že mají lepší náladu a dá jim to sílu tam pod lípou stát ještě pár dalších stovek let.
Kdysi jsem chodil mýt okna k paní sochařce Haně Wichterlové-Stefanové (1903–1990). Už byla nemocná, ale pořád vitální. Když jsem udělal, co jsem udělat měl, uvařila mi kafe, a jak se smrákalo, vyprávěla mi. Bylo to pro mlaďocha strašně zajímavé, a hlavně důležité. A může si ten hoch, jak se pomalu dostává do věku paní sochařky, uvědomit, že to byl neobyčejný dar, který od života dostal. Sedět nebo se procházet Zahrádkou paní sochařové, kterou fotografoval i Josef Sudek, mu možná pomohlo některé věci v životě udělat – a některé naopak neudělat ani za všechny peníze světa.
U soch Hany Wichterlové-Stefanové se mi líbil hlavně jeden moment: byly v prostoru rozmístěné tak, že dělaly dojem, že tam, kde jsou, stojí odjakživa. Stejně jako svatí na rozcestí, stejně jako kameny v potoce…
Samozřejmě bych teď mohl mluvit o obřích, kovových skulpturách, které tenhle požadavek nesplňují, a o jednom dávném rozhovoru s jejich autorem, jenž skončil mou poznámkou, že my dva vlastně děláme stejnou věc, protože ty jeho sochy jsou takové strašně veliké, prostor zabírající vtipy, ale to by byl jen další vtip a ten si nechám na jindy.
Našel jsem v Ústí nad Labem, v Ústí nad Labem!!! (to zní taky jako vtip, ne?), dílo tak nenápadné a organicky včleněné do veřejného prostoru, až se tají dech.
Najdete ho, jen když vám o něm někdo řekne nebo když vám na správném místě upadne pětikoruna a budete ji hledat. Pak bude vaše hledání korunováno mnohem překvapivějším nálezem.
Sakra, řeknete si, tady je ale divně prasklá dlaždička. A vypadá, sakra, trochu jako Václav Havel. Vždyť je to Václav Havel! A pláče…
Asi ví proč, řeknete si. A pak taky: Dobrý den, socho!
P. S.: Autorem havlovské praskliny je Libor Novotný, a kdyby potřeboval, přijedu mu do ateliéru umýt okna.
(psáno pro reflex)
