Celý pruh severozápadních Sudet od Varnsdorfu někam k Litvínovu se vždycky po volbách zbarví buďto rudě a nebo, poslední dobou, hnědě. Příčiny můžeme hledat leckde, ale když vsadíte na konec druhé války, budete blízko. Není to veselé, ale když tím krajem projíždíte a místní vám líčí, jak probíhají povolební jednání, nebývají u toho nadšeni. Ale, kdyby to nebylo tak strašné, nakonec se zasmějí a budou na svých políčkách kutat dál s nadějí, že se to časem nějak zlepší.
Mám to podobně. Jako bývalý zpravodaj z různých zastupitelstev musím přiznat, že mi prospělo, když jsem je přestal navštěvovat. Letos jsem udělal chybu a některá si pustil alespoň na YouTube a psal při tom následující text. Nebylo mi u toho veselo.
Kde udělali soudruzi chybu?
V roce 2016 vyšla v nakladatelství Prostor kniha „Pojď s námi budovat pohraničí!“ (Osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952), kterou napsal Andreas Wiedemann. Od té doby si u ní občas říkám, jak fascinující je, jak minulé omyly definují budoucnost.
Tu minulost ještě, možná trochu v mlze, stále vidíme. Připomíná, nám šťastným, kteří můžeme žít tam, kde se říká Sudety někdy sentimentálně, někdy razantně a krutě, když se nás dotýká, kde udělali soudruzi, tentokrát ne z eNDéeR chybu. Velký úkol: roztočiti kola výroby a uvést život v pohraničí, o který se měli postarat jen nejlepší z nejlepších, tak docela neklapnul.
Sám jsem se tu ocitl v jedné z dalších osidlovacích vln, konkrétně v roce 1969, když jsme utíkali, pro změnu, před ruskými vojsky a naše cesta skončila tady v pohraničních horách. Na gymnáziu nás učili stejně postižení kantoři (alespoň někteří), kteří museli odejít ze škol v centru.
Jediným přáním mých spolužáků bylo zmizet odtud co nejdříve a většině se to podařilo. Kromě touhy poznat svět, byla důvodem i nemožnost uplatnit se v nějakém zajímavém oboru. Když to dneska počítám, zbylo tu z naší třídy možná pět lidí, z ročníku deset. Padesát je jich někde jinde, za čtyřicet let to je třeba dva tisíce lidí…
Mimochodem, Wiedemann píše: Mnoho českých nově příchozích pohraničí po krátké době zase opouštělo. Vraceli se buď zpět do svých domovských obcí, anebo zkoušeli štěstí v jiných městech a vesnicích pohraničních sídelních oblastí. Do severočeského okresu Varnsdorf přišlo např. v září 1945 11 000 osob, protože tamější továrny nabízely pracovní místa. Okres však nebyl na tak velký přistěhovalecký proud připraven, ani z hlediska ubytování, ani zásobování. Po třech týdnech zbylo z 11 000 uchazečů o práci celých 106, ostatní putovali dál.
Když jsem se sem z různých důvodů v devadesátých letech minulého století vrátil a později začal pracovat na nějakých projektech se studenty toho mého gymnázia, jejich nejčastější nářek byl: My bychom se sem tak rádi vrátili, ale co tady budeme dělat…?
Exodus pokračuje, alespoň u těch kteří touží po vzdělání.
Kdo měl, tak šel…
Proč to tak je? Pohraničí je z definice periferie. Od konce druhé světové války byla prostupnost hranice nulová, vztahy, které byly často rodinné, byly zpřetrhány a nikdy se je nepodařilo obnovit.
Samotný odsun byl velmi problematický, dosídlení ale čistá katastrofa.
Vykořenění lidé, jejichž potomci kořeny nedokázali najít ani ve třetí generaci. Zatímco za minulého režimu se představitelé moci alespoň snažili předstírat zájem o pracující, po listopadu 89 převládl pocit, že si každý musí pomoci sám.
I když osobně mám pocit, že je lepší svůj osud řídit samostatně, je dobré, když stát a samospráva vytvoří alespoň základní podmínky k tomu, abych mohl fungovat. A když třeba poslední míli cestou z centra (spíš padesát až sedmdesát kilometrů) musím absolvovat po svých, nebo prostě nedojedu, je to nezanedbatelná komplikace.
Zůstali tu někteří starousedlíci? Ano, když si bez nich národní správci nevěděli rady: Národní správce jedné strojírenské továrny ve Varnsdorfu žádal 8. listopadu 1945 ministerstvo vnitra, aby směl 14 německých kvalifikovaných dělníků ponechat v závodě a nevystěhovávat je z bytů.
Jeden z těch, kteří tu zůstali, mi kdysi vysvětloval klíč odsunu takto: Kdo měl, tak šel, kdo něco uměl, byl alespoň přestěhován z vily do chaloupky.
Budovat pohraničí není ani teď žádná idylka, a to i když žijete ve středu Evropy; jste stále na konci světa.
Víme, proč lidé do pohraničí přicházeli po roce čtyřicet pět: České novoosídlence přitahovala vyhlídka, že dostanou část z bohatého fondu konfiskovaného majetku…
Proč by přicházeli teď, nemám tušení.
