Na svých cestách za poznáním severočeských pouští spoléhám na rádio. Těším se, že se třeba takový veřejnoprávní Český rozhlas Sever stane zpravodajskou oázou, která dodá žíznivému poutníkovi kromě zábavy i kvalitní informace. Ale ouha. To, co se odehrává mezi zpravodajskými vstupy, to je vstupenka do strašidelného zámku. Vítejte v severočeském skanzenu.
Jsem fanda na rádio. Ráno mi s ním začíná den a hraje ještě když usínám. Umožňuje mi dělat, co chci, protože si nebere tolik mé pozornosti jako třeba televize nebo nějaký meta svět, ale to nevím jistě a předpokládám, že se to ani nikdy nedozvím.
Začal jsem s tím už jako dítě, ale to jsme měli jenom dráťák neboli rozhlas po drátě, což byla taková socialistická vymoženost pro vybydlené oblasti, kam nedosáhl signál vysílačů a nějaký tajemný dramaturg vybíral, co nám z vysílání stanic Praha nebo Hvězda namixuje, abychom měli hezčí den.
Slyšel jsem všechny pohádky v neděli po obědě a skoro všechny dramatizace a rozhlasové hry, které dráťák nabízel.
Nejvíc jsem miloval brečící děti v Našich furiantech.
Ačkoli je to prastará hra, měl jsem pocit, že tady se Ladislav Stroupežnický dotkl socialistického realismu a přesně trefil pocit všech harantů v okolí.
Po revoluci jsem měl pocit, že všechno už bude jenom lepší (tu naději, tu bych ještě někdy chtěl zažít), a když mluvíme o rádiu, čekal jsem i tady převratné změny.
Přišly.
Strašidelný zámek po 50 letech
Pochopil jsem, proč se těm stanicím říká komerční, že je to jenom kontejner na to, aby bylo na co navěsit reklamní sdělení, což je pochopitelné. Mnohem horší je, že šéfům těchto stanic vychází z průzkumů, že nebudou hrát nikdy žádnou novou píseň, moderní hudbu nebo cokoli, co by mohlo posluchače překvapit. Protože posluchači rádi hnijí tam, kde je smrádek a teploučko.
Když před těmi třiceti lety přišlo Rádio 1 s pořadem Strašidelný zámek, kde hráli to nejhorší z pozdně socialistického popíku, netušili, že se ve dvacátých letech nového tisíciletí stane právě tohle novým kánonem a prokletím rozhlasových vln.
Takže jsem pořád fandou na rádio?
No, jsem.
Existují stanice zpravodajské, umělecké a zahraniční. I když cizím jazykům rozumím blbě, jsou někdy záchranou, která může zabránit tomu, abych se nezbláznil úplně.
Zvláštní kategorií je potom poslouchání rozhlasu při řízení automobilu. Poslechnu si dopravní zpravodajství, poslouchám klasiku a proposlouchal jsem se až někam k Janáčkovi… Někdy se mi ale v hlavě něco přecvakne a z důvodu, který neznám, přeladím na krajské vysílání Českého rozhlasu, nejčastěji na stanici Sever. Možná to dělám v naději, že se dozvím něco ze severu…
Jakože regionální zpravodajství. Jenomže ouha, sakra, padla kosa na kámen a děti brečte! Nic jako regionální zpravodajství neexistuje!
To, co se dozvíte ve zprávách v celou, se myslím nějak losuje. Nebo vyhrává nějaká tisková zpráva, která dorazila do redakce, tisková zpráva, která dává smysl, nebo je aspoň k přečtení. Jiný systém jsem neodhalil – a jestli někdo víte, jak se to dělá, budu potěšen, když mi tohle tajemství prozradíte.
Bíláááá orchidééééj
To, co se odehrává mezi zpravodajskými vstupy, to je vstupenka do do strašidelného zámku. Mluvil jsem tu o tom, že se nedostanu do meta světa, do metaverza? Spletl jsem se.
To, co někdy v autě poslouchám, je jiný vesmír. Mám pocit, že jsem projel časovou smyčkou a dostal se o padesát let zpátky.
Pořad Hrajeme za dobrou práci a pro radost vystřídaly písničky na přání. Ve vysílacím schematu zabírají tři hodiny (!) a mají určitá pravidla, která se opakují s neúprosnou pravidelností.
Třeba: Moderátor nebo moderátorka na začátku upozorní všechny, kteří budou telefonovat, že aby se přání stihlo odvysílat co nejvíc, bylo by fajn, kdyby je adresovali maximálně třem posluchačům. Končí to tak, že Volající pozdraví Jindřišku, Jarušku, Míru, Františka, Bětušku, Rozárku a Jaromíra. A potom samozřejmě všechny z rádia a taky celou naši rozhlasovou rodinku.
To se opakuje asi tak pětkrát za ujetých šedesát kilometrů.
Hudební dramaturgii také určují posluchači – gratulanti, což znamená, že písně, které se hrají, vyšly naposledy na asfaltových deskách a desky se na gramofonu otáčely rychlostí sedmdesátosm otáček za minutu. Některé byly nahrány možná ještě na voskové válečky. Alespoň jednou zazní píseň Bílá orchidej…
Abyste mi dobře rozuměli, já nezpochybňuji mizerný vkus posluchačů, kterým je dobře někde v minulosti, kdy stálo mléko v pytlíku dvě koruny, desítka korunu sedmdesát a startky čtyři koruny.
Ať každý žije, jak mu je libo a jak chce.
Nechápu ovšem, jestli je úkolem veřejnoprávního rozhlasu pomáhat budovat tenhle skanzen.
