V drážďanském Neustadtu už jsme byli, ale jenom na takovém turistickém výletě a možná by nebylo špatné nahlédnout tam víc zevnitř a promluvit s někým, kdo má to prostředí, ty ulice, ale i uličky a dvorky nějak víc zažité, zmáknuté a kdo se prostě vyzná. Pochopitelně, že by bylo dobré mluvit s nějakým domorodcem, ale s tou mojí němčinou je to nicht so gut, takže by se šikl nějaký horský vůdce, který ovládá oba jazyky, tedy ten můj i ten jejich. A na to já jsem kádr, protože skoro vždycky, když přijedu někam, kde nerozumím, najdu Čecha. Anebo Češku. To je ještě lepší.
Berlín už je moc, je pěknej na návštěvu, ale už je to moc, to už je pět milonů lidí… tady je to tak akorát.
Tentokrát jsem šel najisto, protože o Evě vím docela dlouho, že v Neustadtu táboří, ale za celá ta léta jsme se viděli jenom párkrát a skoro vždycky letmo, takže teď jsme si konečně mohli sednout a zkusit vzít ten hovor trochu víc komplexně.
(Eva mě baví, hraje na čelo, proto také Eva Cello, vaří a praží kávu a zejména vyrábí z kávy šperky. Pro mě taková jistota, když chci někoho obdarovat, nebo inspirovat. Královna kafe.)
Mně se tu líbilo hned, říká, tady byla spousta pankáčů, ale ti německý pankáči jsou úplně jiný než ty český. Oni se myjou. A třídí odpad. A sbíraj hovna po psech. Ale pak si sednou před Netto a žebraj. (Jezděj sem i organizované skupiny ze severních Čech, ale ty jenom žebraj. Před nedávnem jsem s jedním mluvila a říkal, že jich přijede třeba dvacet, rozprchnou se po městě a za den nažebrají třeba pět set, šest set euro. To není špatný přivýdělek.)
– Ale ty moc pankáč nejsi… ty jsi hodně pracovitá.
No, já když jsem sem přišla, tak jsem německy neuměla, ale za tři měsíce už jsem mluvila dobře a hodně komunikovala. Naučila jsem se to v hospodě. A jak jsem přijela z Prahy, kde už jsem třeba prodávala na Karlově mostě, tak jsem cítila takové odlehčení. Neustadt není velikej, je to vlastně taková vesnice a za chvíli všechny znáš… A tady byli lidi z celého světa. Ale zároveň mi to připadalo nějakým způsobem české.
– A co Drážďany tam dole za řekou?
Tam jedu jenom když musím, na nějaký úřad, třeba. Že bych si šla projít třeba staré město, to ne. Ale třeba na výstavu zajdu.
– A co třeba do Berlína se ti nechce?
To ne, Berlín už je moc, je pěknej na návštěvu, ale už je to moc, to už je pět milonů lidí… tady je to tak akorát. Když jsem ještě žila v Praze, tak mi vlastně moc nevyhovovala. Byla moc drahá, moc stresu a moc jsem tam nezapadla a přemýšlela jsem, kam dál. Do Anglie, do Ameriky, do Brna? A Brno vypadalo nadějně, ale potkala jsem chlapa z Německa a bylo to. On byl ze západního Německa a to je taky místo, kde úplně bydlet nechceš, takže Drážďany bylo dobré řešení.
– Když jsem tady, ale jsem opravdu jenom návštěvník, mám pocit, že tady věci fungují nějak lépe než u nás… Že tady není normo takový ten český šlendrián. Když se tam u nás opravovaly silnice a silničky, málokdy je to dodělané, tady třeba, když se udělá vodorovné značení, tak drží… Anebo bylo takové ne příliš frekventované místo, kam umístili při rekonstrukci semafor a nastavili tak příšerně dlouhý cyklus, že tě to úplně svádí jet na červenou, protože tam nikdo nejezdí. A já si představoval, jak někdo z té party říká: nepřeprogramujeme to? A ten šéf mu odpoví: proč, tvl, se*em na ně… Připadá mi, že tady ty věci fungují líp.
– To ano. Tady si málokdo může dovolit udělat něco blbě. Tady je dopředu všechno připravené i papírově perfektně. Jedno z mých dětí čeká operace a museli jsme vyplnit asi milion lejster, a je to tak se vším. Může tě to obtěžovat, zdržovat, ale ta příprava je důkladná.
Vypil jsem v Cello kavárně spoustu cello kafe a koupil si cello hrnek. Chtěl bych si udělat taky takové hrnky a dozvěděl jsem se, že výroba takové věci je v Německu levnější než tady. Mezitím přišlo pár řemeslníků a kamarádů. Jeden otevírá (a asi už otevřel) vegeteriánskou masnu. Mrkev prostě vypadá jako kotleta nebo něco tak. Je to hodně ulítlé, ale zajímavé.
Je to hipsterský Neustadt, kde ale zase tolik hipsterů nepotkáte.
