Vždycky když se tahají ze skříní kostlivci, raději kouknu, jestli je ta moje skříň pořádně zamčená, abych nebyl nepříjemně překvapen, ale vidím, že ani velká opatrnost někdy nestačí, a tak musím s pravdou ven.
Svoji kariéru jsem začal jako pidiskaut, tedy takřečené vlče v družině racků. Tuhle epizodu ukončila ruská okupace a naše emigrace do Sudet, kde by teď, jak víme, prezidentskou volbu vyhrál – a mnohde už v prvním kole – ten pán, který vystupuje pod trampskou přezdívkou Bureš.
Nebyl jsem jiskrou ani pionýrem až do chvíle, než se moji rodiče skamarádili s pionýrským vedoucím na naší škole a ukázalo se, že je to obyčejnej čundrák, kterého postupně odsunuli až sem na tu výspu socialismu, že hraje na kytary a bandža a je s ním docela sranda. A tak jsem, ach bože!, poprvé vstoupil.
Na gymnáziu to bylo ostřejší. Mám pocit, že jsme tenkrát hned jako první podepsali něco, co by mohla být Anticharta, ale nemám ponětí, co to opravdu bylo.
Taky nás čekal Socialistický svaz mládeže. Ten žádný čundrák nevedl, ale stejně jsem vstoupil.
Triviálním pokusem, že totiž když nebudu platit známky, tak už svazákem nebudu, jsem si ověřil, že to, jestli jsem, nebo nejsem členem, je všem buřt.
A tak jsem potom do eSeSeM vstoupil ještě několikrát bez vážnějších následků na psychickém zdraví.
Jako voják základní služby jsem dokonce pro některé soudruhy, slabší ve schopnosti napsat souvislý text, občas sesmolil projev na schůzi a rozvracel tak tuhle organizaci zevnitř.
Byly to texty, které jemně naznačovaly, jak všechno stojí za hovno, ale protože je na těch schůzích nikdo neposlouchal, nerozvrátil jsem sice organizaci zevnitř, ale ani neutrpěl žádnou újmu. Jenom inkasoval za každý další projev krabičku startek. Jo, to byla cigára!
V těchto souvislostech bych rád připomněl ještě jednu událost, a sice, že ačkoli jsem dva roky sloužil v socialistické armádě, nikdy jsem nepodepsal přísahu (věrnosti), neboť moji nadřízení mě po prvním měsíci přijímače nesnášeli tak, že mě posílali na pracoviště, kde jako nadřízení sloužili rabiáti z východu Slovenska, kteří mě ale postupně taky nenáviděli a nebavilo je trápit mě déle než den dva. Protože někoho trápit, to je taky práce, a tak mě posílali k dalším rabiátům, až jsem se ocitl kdesi ve výstrojním skladu, kde jsem byl pro zbytek světa k nenalezení…
A jak se zdá, zůstalo mi to i v novém režimu. A jak koukám, nikomu to nevadí.
(psáno pro reflex)
