Jan Tuna svou jakoby vtipnou větou: „Ať Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“ vypustil do veřejného prostoru strašidýlko, které zjitřilo city, někoho urazilo, někoho pobavilo, které ale v podstatě nic neznamená, nebo neznamená nic, co bychom nevěděli. A jenom tím, jak je dnes možné během chvilky amplifikovat každou blbost, nechalo vzniknout kauze, která (možná) bude mít dokonce vliv na to, kdo bude příští hlava státu.
To jsou paradoxy, pane Vaněk.
Vzpomínám si, jak jsem před deseti lety přijel do hlavního města, kde zrovna vrcholila tehdejší volba prezidenta a bylo jasné, že se bude volit mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem. Na náměstí Jiřího z Poděbrad se chystal koncert na podporu druhého jmenovaného, nálada byla výtečná, line-up uspokojivý, svařeného vína dostatek a optimismus, opium lidstva, zaplňoval prostranství pod kostelem Nejsvětějšího srdce…
Zvedlo mi to náladu, ano, přijel jsem z venkova, ale přestože jsem cítil jakousi naději, nedalo mi to. A jak jsem tak potkával kolegy a kamarády, nadšené z toho, jak se daří, jak je na náměstí plno, jak jsme najednou všichni byli rádi, že jsme spolu a láska vítězí, po druhém kelímku toho svařáku jsem si neodpustil, tu a tam, a po dalším svařáku už v jednom kuse říkat: Ty vole hele, tady je to dobrý a krásný! Ale někdy zkuste vyrazit na týden na venkov, ale né v partičce, kde budete chodit na jedno do hospody a mít se dobře, ale pěkně každý sám, a poslechněte si, co ti lidé říkají! A zkuste jim pak vysvětlit, jak vidíte svět vy!
No, nepotkal jsem se myslím tenkrát úplně s pochopením, v tom frmolu nebyl čas poslouchat vidláka, který říká divné věci, dáme si ještě dvojku a hele, super! Přišla i Věra Čáslavská!
Vracel jsem se tenkrát domů nahlodán nadějí, že to dobře dopadne, jak to dopadlo, víme všichni. A proto jsem čím dál opatrnější a skeptičtější v předpokladech, jak se věci stanou a jak nakonec dopadnou.
Jaká je situace letos?
Pohybuju se někde na škále mezi bodem hluboká deprese až k úvrati nadšení a radosti. A je to dohromady velmi depresivní, o to depresivnější, že, jak víme, na venkově je nedostatek psychiatrů (zubařů, praktiků, autobusových spojů i hospodských). V jaké kondici se dočkám konce týdne, si netroufnu odhadovat, o tom, co se bude dít příští pondělí, nepřemýšlím vůbec.
Dohromady bych řekl, že i u nás v hospodě je nálada jiná než dřív.
Spolustolovníci mají na věci názor, který se často blíží tomu mému, nežijí v očividných bludech, vidí si dál než na špičku nosu.
Na druhou stranu je také pravda, že nás v hospodě sedí tak polovina co dřív a že ti, kteří nechodí do restauračních zařízení, táboří ve svých garážích, pijí levné pivo a pravděpodobně melou to, co jsme my, ve své nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz, nechtěli poslouchat.
Na rozdíl od Jana Tuny si ale myslím, že zrovna tohle není problém jenom a pouze venkova, protože i města a velkoměsta mají své periferie a počítat se bude až po honu.
Jestli to budou zajíci, nebo mezi padlými budeme my, těžko říct.
