Proslavil se lovem lvů na březích ústeckého Zambezi, rýžováním zlata na šluknovské Aljašce a senzačním výstupem na českolipskou Roraimu. Dvacítka jeho největších dobrodružství dokonce nedávno vyšla knižně. Potom, co absolvoval přednáškové turné a celý náklad svojí knížky bleskově rozprodal, se však po něm slehla zem. Nabídky na další vystoupení odmítá, dotisk svého netradičního průvodce odkládá na neurčito a nereaguje na výzvy z domovské redakce naseveru.net, aby konečně napsal slíbené pokračování Severotoulek.
Řeč samozřejmě není o nikom jiném než o slavném ústeckém cestovateli Janu Civínovi, který každou volnou chvíli věnuje dobrodružným výpravám po severních Čechách. Jeho vášeň se mu teď stala osudnou. Přestal komunikovat, poněvadž se dosud nevrátil ze své poslední arktické expedice k Novému Boru. To sice nutně nemusí neznamenat, že Civín prdí do sněhu, zaklepal pohorkami, případně odešel do Věčné Lovochemie, náhodný nález jeho rozmáčeného deníku přesto rodině, spolupracovníkům a přátelům na klidu nepřidal.
Okamžitě se začalo spekulovat, zda se skutečně před nedělím blizardem schoval do vlastnoručně postaveného iglú, jak je jeho dobrým zvykem, anebo prostě umrzl jako Franklin, Scott, Hančič, Vrbatič a další předchůdci. Ačkoliv má bulvár jasno, bezostyšně uveřejňuje Civínovy nekrology a volá po státním pohřbu se symbolickou rakví naplněnou zbytky tabáku značky Golden Virginia, jež by se vezla od severočeského národního divadla až na Hazmburk, nic stále není jisté, tedy kromě toho, že se známý dobrodruh dostal do úzkých.
Marek Douša proto prohlásil, že vyplatí milion šenovských šilinků tomu, kdo spolehlivě objasní Civínův osud. Šéfredaktor naseveru.net totiž doufá, že se mu podaří najít nového Henryho Stanleye, který kdysi objevil zatoulaného Davida Livingstona, přestože ho většina lidí pokládala za mrtvého. Jediné indicie k pátrání po severočeském cestovateli se nicméně nacházejí v jeho deníku, jenž byl nenávratně poškozen divokou zvěří, patrně vlky a rosomáky. Nezkrácený přepis dokumentu přikládáme. Některá místa bohužel zůstávají nečitelná…
redakce
22. 11. 2022
Nepříjemné zjištění: dávno už nejsem suverénním přednášejícím jako kdysi. Svůj výstup sice zbytečně neprotahuji, zato hodně přeskakuji a důležité věci zapomínám. Představovat knížku, kterou nemám fyzicky v ruce, jde mnohem hůř, než jsem si představoval. Snad tiskárna splní svůj závazek a celý náklad dostanu 29. listopadu, jinak můžu křest odpískat. Nejistota kolem Severotoulek trvá. Přiznám se, že mě jejich realizace trochu zmáhá.
18 lidí, kteří dorazili na moji přednášku na UJEP, mile překvapilo. Téma lidi evidentně zajímá: v tom jsem se nespletl. Příště se nicméně musím lépe připravit, přidat obrázky do prezentace a hlavně si napsat poznámky. Taky nesmím na přednášku běžet od jiné práce, podobně jako teď, kdy jsem vstal od nedokončeného Max kvízu.
Konečně jsem se podíval do vědecké knihovny UJEP a vůbec celého kampusu. Knihovna je super, ale kampus mě moc nenadchl. Na Klíši jsem samozřejmě vyrazil pěšky. Vůbec mám v plánu všechny svoje přednášky spojit s nějakou turistikou či city trekingem. Na to se těším nejvíc. Rozhodně víc než na samotné přednášení. Jinak setkání s Martinem Pečivou a Monikou Trochtovou bylo fajn. Martin knihovnu evidentně vede dobře a Monika mu zdatně sekunduje.
29. 11. 2022
Ondra Bartoš (Tiskárna Slon) mi přivezl celý náklad knížek, přesně jak slíbil. Nejdřív jsem nadšen, poněvadž tisk i vazba dopadly výtečně, ovšem vzápětí zjišťuji, že v knížkách chybějí pohlednice od Štěpána Jiráka. To je naštěstí prkotina. Ondra slíbí, že čumkarty dodá zítra. Nechá je ve Špajzu. Co bychom si bez té naší bezobalové mrtvé schránky počali? Obavy se rozplývají. Konečně se začínám na křest doopravdy těšit.
30. 11. 2022
V pořádku dorazili nejen pohlednice, ale rovněž Martin Krsek jako kmotr, Marek Douša jako můj šéfredaktor a vydavatel, Míra Oros jako moderátor a spolupachatel různých vylomenin a hlavně nespočet přátel a příznivců. Ještě, že jsem se rozhodl křest nespojovat s přednáškou. Všichni fanoušci severočeských dobrodružství by se totiž do Maxu nevešli, aspoň najednou. Vystřídalo se v něm čtyřicet padesát lidí.
Severetoulky jsme pokřtili důstojně, byť jsme je v duchu sudetské tradice pošlapali, což vtipně navrhl Martin Krsek. Jen jsem bohužel zapomněl poděkovat grafikovi Miloši Makovskému, ačkoliv líbivý kabát knížky je především jeho zásluha. Naše kooperace sice občas zadrhává, přesto mívá fenomenální výsledky.
Křest se vydařil, hodně knížek jsem prodal, a tak jsem zvědav, jaký ohlas bude mít následující severotoulkové turné.
7. 12. 2022
Deset diváků, kteří dorazili na moji přednášku v ústeckém muzeu, sice není mnoho, přesto šlo o příjemnou hodinku. Druhou prezentaci jsem zvládl o poznání lépe. Pár much na ni ovšem musím ještě vychytat.
8. 12. 2022
Moje obavy z výjezdu do Děčína byly liché. Adéla Kopecká zdatně zastoupila churavého Radka Fridricha. Všechny dovezené výtisky jsem prodal, navíc se seznámil s dalšími milovníky divokého severozápadu a taky potkal pár starých známých, např. J. H. Kalifa a čerstvého lodníka Honzu Musila. Diskuse s nimi byla tak příjemná, že jsem si málem nechal ujet předposlední vlak do Ústí. Výlet ani city treking po Podmoklech jsem bohužel nestihl.
13. 12. 2022
V sobotu jsem měl náročný mejdan, a tak jsem se musel k úterní cestě do Teplic hodně přemáhat. Mrzlo, až praštělo, přesto jsem na zámek a zpátky vyrazil pěkně pěšky, a to trasou, kterou jsem ještě neabsolvoval. Teplice stále, ani po pětadvaceti letech na severu, moc neznám.
Na autorském čtení, jež pořádal Patrik Linhart, jsem se poprvé seznámil s mladým brněnským bardem Martinem Štvrteckým a po osmdesáté deváté s legendárním undergroundovým básníkem Luďkem Marksem. Ale nebudu mu křivdit: nadšeně si koupil jeden výtisk Severotoulek. Evidentně z nich byl nadšený.
Velmi mě pobavila Patrikova maminka, jež se vehementně dožadovala urychlení jeho výstupu, aby stihla začátek přenosu mistrovství světa ve fotbale. Rovněž mu opakovaně vnucovala métský salám, který mu přinesla, a apelovala, ať se na každou rauch pauzu dobře oblékne, aby se nenastydnul. Jindy suverénní člen Vyžvejklé bambule jen tiše vrčel…
9. 1. 2023
120 lidí, jež dorazili na moji prezentaci do ústeckého informačního střediska, zaskočili nejen mě, ale především pracovníky zmíněného zařízení, kteří tak velkou návštěvnost na cestovatelské přednášce dosud nezažili. Nějak se s ní ale poprali, stejně jako já. Snažil jsem se hulákat, seč mi moje kuřácké plíce stačily. Trochu jsem si připadal jako rocková hvězda nebo spíše táborový řečník. To ovšem není můj šálek kávy, byť mě úspěch Severotoulek potěšil.
Tou dobou se navíc začali ozývat další zájemci o přednášku. Musel jsem je odmítnout, poněvadž začalo být jasné, že celý náklad knížky bude brzy rozebrán. Představovat něco, co si potenciální čtenáři nemohou koupit, mi totiž přišlo zbytečné. Snad na podzim, říkal jsem jim, až udělám dotisk. Ten je však ve hvězdách. Trochu ostatně koketuji s myšlenkou nechat Severotoulky jako sběratelský kousek – modrý mauricius mezi severočeskými turistickými průvodci.
12. 1. 2023
Na cestu do Chomutova jsem přibalil Věru, tedy moji nejmilejší souputnici na všech dobrodružstvích. Jelikož jsem ji Severotoulky věnoval, říkal jsem si, že by aspoň jednou neměla na jejich prezentaci chybět. Je ostatně nejmenovanou spoluautorkou knížky. Všech dvacet výletů poctivě šlapala se mnou. Navíc ochotně lovila fiktivní pterodaktyly a hledala bájný poklad starých Sudetů. Přednáška v příjemném Café Atrium byla fajn. Poznal jsem na ni velmi sympatické členky místní buňky Klubu českých turistů. Vyměnili jsme si řadu tipů na výlety.
Hlavně jsme si ale s Věrou poprvé prošli historickou část Chumutova, která je velmi pěkná, navštívili muzeum a místní bufet Korunu (o mizejícím světě severočeských jídelen a bufetů musím rozhodně něco napsat). Rovněž jsme se po letech viděli se starými přáteli Dankou a Jindřichem Tomáškovými.
17. 1. 2023
Před přednáškou ve varnsdorfské knihovně jsem vyrazil na dlouhý výlet: konečně! Když už jsem vážil tak dlouho cestu, říkal jsem si, že by byla věčná škoda tenhle bohem zapomenutý kraj neprozkoumat. A dobře jsem udělal. O Varnsdorfu jsem totiž doposud neměl valné mínění. Přitom je jeho stará část plná krásných starých vil a různých továrniček, které pamatují ještě císaře pána. Neméně půvabné je ovšem německé příhraničí, kde mě zaujaly nejen různé roubenky a hrázděnky, ale rovněž podmanivé výhledy na mírně zvlněnou krajinu Lužického podhůří.
Samotná přednáška byla fajn. Dorazilo na ni nějakých čtyřicet padesát lidí. I v tomhle Varnsdorf příjemně překvapil. To je ale především zásluha její sympatické ředitelky Ilony Martinovské.
18. 1. 2023
Před litoměřickou přednáškou jsem podnikl malý city treking. Snažil jsem se obejít místa, která jsem ještě nikdy nenavštívil, anebo aspoň dlouho neviděl. Sice jsem po dlouhé době zažil všednodenní ruch kolem litoměřických krámků, ale na druhou stranu jsem byl trochu zklamán z absence zasněžené romantiky. Na rozdíl od Ústí prý v Leitmeritz toho dne spadlo jen pár vloček. To je to místní skoroitalské mikroklima.
I moje poslední přednáška se vydařila. Dvacetihlavá návštěvnost byla slušná. Největší radost jsem ale měl z toho, že už nemusím žádnou další prezentaci absolvovat. Severotoulkové turné sice bylo úspěšné, ale trochu náročné. Konečně se tak budu moct pustit do práce, která mi stojí, např. do pokračování Severotoulek. Marek Douša už totiž pomalu přestává věřit, že ode mě ještě někdy nějaký článek dostane…
Po přednášce jsem vyrazil na pivo s Martinem Šimsou, mým letitým kamarádem a mentorem, kterého poslední dobou bohužel moc nevídám. Za dvě hodiny jsme probrali všechno, co šlo.
22. 1. 2023
Nedávné subtropické teploty zimním radovánkám příliš nepřály. Jenže já mám sníh rád. Baví mě jeho křupání pod nohama a taky prošlapávání nových, dosud neznámých cest. Čerstvá sněhová pokrývka totiž umí udělat Terru incognita i z hustě zalidněného sídliště. Víkendového sněžení jsem proto musel okamžitě využít. A protože tři umolousané centimetry, jež napadly v mém domovském Ústí, jsou dobré leda pro děti, aby viděly, že sníh doopravdy existuje, vyrazil jsem na drsný sever.
A opravdu: kolem Nového Boru to vypadá jako v Arktidě. Dvacet až třicet centimetrů běžné sněhové pokrývky a půl metrů v závějích na Sokolíku, tedy nenápadné pětistovce nad svorským nádražím, mě však trochu zaskočily. Teď jsem uprostřed Údolí samoty. Začínají mi docházet síly. Musím si někam sednout…
