Byl jsem už docela velký chlapec, když mě poprvé napadlo zvednout při chůzi po ulici oči – a to překvapení, že není jenom parter, ale že ty domy pokračují i směrem nahoru a jsou (některé) krásně zdobené, to mi vzalo dech a bere mi ho doteď. Jak to ti lidé dělali a kde brali čas na všechny ty ornamenty, panáčky, panenky, bůžky a jiná zvířata, dohromady výzdoby průčelí…
A už jenom to slovo – průčelí – je krásné!
Teď nemusím zvedat oči a ani vlastně zadek a jet až do Prahy, abych se mohl kochat.
Nakladatelství Argo vydalo dvě nádherné knihy, Pražské stavby Osvalda Polívky 1891–1922 a Pražské stavby Jiřího Justicha, Richarda Klenky a Josefa Kovařoviče 1898–1916, ve kterých nám Zdeněk Lukeš zasvěceně vykládá o tom, co vlastně všechny ty oringle na barácích znamenají, kde se vzaly a co mohou vyjadřovat. A Pavel Hroch to všechno opravdu fascinujícím způsobem vyfotil.
Kdo někdy zkusil nějaký dům vyfotografovat, ví, že udělat to dobře není žádná legrace. A že udělat to perfektně a s detaily i z těch nejhůř přístupných míst na fasádě až v horních patrech je speciální disciplína.
Ale to není všechno.
Zdá se, že nakladatelé se dohodli, že nás knihami o architektuře a její historii zavalí, a tak přichází třeba Grada s knihou o Janu Kotěrovi (tu ilustroval David Vávra), o Jože Plečnikovi (po úžasném komiksu o tomto architektovi je tohle detailnější a odbornější publikace) a pro nás, kteří se potřebujeme trochu zorientovat a chodili jsme spíš za školu než do školy, s publikací Vizionáři architektury, kde najdeme to nejlepší z celého světa.
Jako poslední z tohoto (fakt nekončícího) výčtu jsem si nechal knihu Santini (rovněž Grada). Jestli vše, o čem jsem se zatím zmínil, jsou stavby, které nás potěší a překvapí, to, co nejprve namaloval a potom nechal postavit Jan Blažej Santini–Aichel, je dech beroucí. Píše se obvykle o vítězství ducha nad hmotou a opravdu: představa, že si s pravítkem a kružítkem do sešitu namalujete tak neuvěřitelné, ale přitom harmonické konstrukce a ono to jde postavit a pořád to drží, těší a přináší radost, to je to, co dává sílu opravit si svůj, trochu nemocný domeček.
(psáno pro reflex)
