Tuhle historku mám rád, slyšel jsem ji několikrát s různými hlavními postavami, takže to vezmu bez udání jmen. Bílý cestovatel v Africe (Asii, Americe…) si najme průvodce. Po několika dnech putování si průvodce sedne na pařez a prostě dál nejde. Cestovatel se ptá, vo co gou, co jako? Jdeme, ne?
A průvodce praví, že ne, že dál nejde. Že musejí počkat, až ho dohoní jeho duše.
Líbí se mi to a občas, i když nejsem ničím průvodcem, mi dojde, že bych si měl taky sednout na pařez a jenom tak čumět a počkat na svou duši (mám-li jakou), abychom se na další cestu vydali zase spolu.
Někdy to jde, někdy nejde, ale třeba se i snaha cení.
Myslím, že je tu na místě slovo usebrání.
To slovo se mi líbí. Zní sice trochu ideologicko-nábožensky, ale řekl bych, že je to jenom takový historický nános, který na něm ulpěl, protože usebrat se může i neznaboh, jako jsem já.
Vtipné je, že ta místa, která byla pro usebrání plánována a postavena, se – protože byla vybrána a vybudována dobře – stala tak populárními a hojně navštěvovanými, že se na nich usebrat asi vůbec nejde.
Dav, i když je ukázněný (což většinou není), trochu ruší.
Hana Wichterlová-Stefanová, úžasná sochařka a sousedka Josefa Sudka (pořídil u ní sérii fotek Zahrádka paní sochařové), mi kdysi vyprávěla, že jít do chrámu svatého Víta má smysl vlastně jenom třeba ve čtyři hodiny ráno, když je ještě opuštěný a sám – a tehdy že to místo pro usebrání funguje.
To je rozhodně dobrý nápad, když se donutíte vstát, jinak máte smůlu.
Takže nezbývá než si najít svá místa neveřejná tajná a zkusit to tam.
Vrátil bych se tady k tomu domorodému průvodci a jeho pařezu, protože pařezů je všude dost, po kůrovcové kalamitě dokonce víc, než je potřeba.
Budou ostatně Velikonoce a vrátit se sami k sobě není od věci.
Musíte si dát jenom pozor, aby pařez nevylučoval příliš pryskyřice, protože byste se mohli přilepit.
A to by už pak nebyla pryskyřice, ale smůla.
(psáno pro reflex)
