Myšlenky ti táhnou hlavou jako vlaky, ty vlaky jsou prázdný, tvoje hlava taky, zpíval v jedné písni Olda Říha, šéf kapely Katapult. A já si to teď pobrukuju taky a myslím, že v té písni je vlastně obsaženo všechno, co chci říci, ale na článek je to trochu málo, to by mi neprošlo a tak. A i když vlaky nenaplním, zkusím to alespoň s tou hlavou. A myšlenkami…
Čtu si na webu zdopravy: Špatná koordinace mezi zájmy krajů a Správou železnic (SŽ) povede ke zmaření další investice do českých tratí. Ústecký kraj plánuje od příštího roku výrazně omezit provoz na trati 085 Varnsdorf – Rybniště. Ze dvanácti párů vlaků denně má dojít k seškrtání na tři páry denně.
Správa železnic přitom v posledních letech do úprav trati investovala stovky milionů korun a myslím, že v tom je zkoncentrované jádro problému. To vidím ve skutečnosti, že se na železnici něco pořád dělá, ale málokdo vlastně ví proč.
Prostě to prostavíme
Odpověď na kardinální otázku: Chceme, aby lidé využívali víc železnici než individuální dopravu? by nejspíš zněla: No jistě!
Kdybychom se ale pídili dál, třeba jak to udělat a jestli vůbec, bylo by to horší.
Představuji si něco jako: Nevím, případně moc se v tom nerejpej, máme prachy, tak je prostavíme…
Možná existují nějaké barevné powerpointové koncepce rozvoje. Jestli vycházejí z relevantních dat a tužeb lidí, kteří by do vlaku nakonec nastoupili, si dovolím pochybovat a jako vzorek použiji sebe.
Miloval jsem cestování vlakem! Producírovat se v chodbičkách, miloval jsem drncání kolejí, miloval jsem nachystanou svačinu!
Miloval jsem i okamžik, kdy mi ujel návazný spoj, bral jsem to jako darovaný čas, čas navíc někde mimo, který mohu využít na meditaci, psaní nebo kreslení jen tak a pití piva v nádražní restauraci někde, kde bych jinak nikdy nezastavil a nevystoupil.
Jenomže, to byly nádražní restaurace všude, a i když úroveň byla různá, zážitky byly neopakovatelné.
Teď je při plánování cest železnice poslední volba.
Kdybych se vypravil do krajského města (Ústí nad Labem) a chtěl se zdržet, no zdržet, odjet třeba kolem deváté večer, budu doma po půlnoci (a kdyby bylo divadlo nebo koncert delší, dorazím druhý den ráno). Kdybych změnil destinaci a zajel do Liberce, je to ještě o trochu horší a hlavní město v tomto myšlenkovém pokusu nebudeme raději vůbec uvažovat.
Kdybych někdy chtěl využít trať 085, o které je řeč výše a kde z dvanácti párů vlaků zbydou tři (TŘI!), byl bych v naprosto zoufalé situaci.
I když mi chybí cestování vlakem a něco jako romantika, kterou jsme měli s touhle kratochvílí spojenou, vlastně chápu, že nemá smysl platit něco, co přestává fungovat a co lze nahradit nějakou jinou variantou.
Vadí mi, že velení — řízení organizace, která má tohle na starosti a organizací navazujících, nedokáže sjednotit a jasně deklarovat, do čeho a proč bude sypat stovky milionů korun a k čemu to nakonec povede.
Zatím se tu hraje pouze hra na jako.
Jako budeme rozvíjet železniční dopravu a vy budete dělat, že vám to jako vyhovuje.
Romantik a idealista ve mně bude samozřejmě stále snít o době na začátku minulého století, kdy: Trať, která (zatím) spojuje Mikulášovice – Brtníky – Panský – Dolní Křečany a Rumburk, se začala budovat v červnu roku 1901 a už 29. října 1902 (!!!) na ní byl spuštěn provoz. Realista chápe, že okrajové tratě jsou neufinancovatelné a není možné věřit v jejich bývalý provoz.
Jenom čekám na to, až to někdo zodpovědný řekne nahlas a vysvětlí, jak bude zajištěná dopravní obslužnost v oblastech, které jsou prostě na periferii.
A do té doby si při čekání u železničního přejezdu na to, než přejede vláček s jedním cestujícím a pilotem, budu zpívat to o těch myšlenkách a prázdných vlacích v úvodu tohoto článku.
Mimochodem, jestli tu písničku neznáte, nehledejte ji a neposlouchejte. Je to ušní červ!
