Zatímco dříve platilo „co Čech, to muzikant“, dnes se našinci vyznají spíše v synoptických mapách než notových zápisech. Z rukávů sypou jednu zaručenou předpověď počasí za druhou i přesto, že meteorologii vystudoval málokdo. Není ostatně divu. Od doby, co se o přechodu okluzních front nedozvídáme pouze z rozhlasu a televize, ale rovněž z různých mobilních aplikací, to vypadá, že meteorologem může být každý, podobně jako lékařem nebo odborníkem na mezinárodní vztahy. Jenže přesně odhadnout, kdy a kde bude pršet, je složitější než transplantovat srdce. Počasí zkrátka zůstává nevyzpytatelné. A nic na tom nezměnily ani satelity a počítače.
Kraj zaslíbený všem výletníkům
Já samozřejmě taky fušuju do meteorologie, nebojte se. Při plánování svých objevitelských výprav po severních Čechách totiž nemohu jinak. Nerad bych někde umrznul jako Robert Falcon Scott, John Franklin nebo Hančič a Vrbatič. Proto bedlivě sleduju různé meteoradary a numerické modely. Nejlépe se mi zatím osvědčil weather.com, meteoradar.cz a radareu.cz. A pokud chci vědět, kde se zrovna blýská, mrknu i na lightningmaps.org. Prognózám počasí se ovšem snažím nepodléhat. Jednak mi přijde, že bývají příliš pesimistické, a jednak nemám problém oddat se osudu. Jako správný dobrodruh věřím na štěstí a dobrý vítr.
Zatím mi to docela vychází. Ačkoliv vyrážím ven pouze v neděli, ještě se mi nestalo, aby bylo tak hnusně, že bych musel zůstat doma. A to se dobrovolně nevrhám do lijáků, smrští ani chumelenic. Spíše spoléhám na šíři a rozmanitost Divokého Severozápadu, ve kterém jsou drsné pahorkatiny i úrodné nížiny. V době, kdy v Krušných a Lužických horách vytrvale prší, tak na Lounsku pravděpodobně ani nekápne. Nachází se totiž ve srážkovém stínu. To z něj dělá nejen nejsušší místo v republice, ale především kraj zaslíbený všem výletníkům. Srážkový stín mě ještě nikdy nenechal ve štychu. Doporučuju!
Tajemné menhiry i soudobé bizarnosti
Oharská tabule má navíc co nabídnout. Je plná různých architektonických i technických památek, přírodních zajímavostí, archeologických nalezišť, soudobých bizarností, tajemných menhirů, úžasných výhledů na České Středohoří, značených turistických tras i parádních železničních tratí. Opomíjená je tato oblast trochu neprávem. Spojení z Ústí nad Labem je přitom výtečné. Nemluvě o tom, že se člověk může projet Švestkovou dráhou, Lounským expresem nebo Podřípským motoráčkem, jež si v ničem nezadají s rakouským Semmeringem, Bajkalsko-amurskou magistrálou či slovenskou Tratí mládeže.
Určitě vás nezklame výlet ze Slavětína do Libochovic, který vede přes Débeř, Peruc, Chrastín, Horku a Poplze čili tudy –>. Jeho trasu lze volně krátit nebo prodlužovat. Zaleží na vás. Těch 20 km nicméně středně zdatný turista zvládne s rukama v kapsách. Žádné velké převýšení totiž na Oharské tabuli nehrozí, ačkoliv není zdaleka tak rovná, jak na první pohled působí. Zajímavě ji strukturují různé prahy a mělké kaňony. Minout byste rozhodně neměli menhir Baba, slavětínský kostel svatého Jakuba Většího, ruiny bývalého Débeřského dvora, zámek Peruc a Libochovice. Svůj půvab ovšem má i místní polostepní vegetace.
Tajný tip
Zkušený dobrodruh nikdy nevyráží nepřipraven, zvlášť když míří do neznáma. To, že se vydáte do srážkového stínu, ještě neznamená, že opravdu nebude pršet. Těch 400 mm někdy spadnout musí. Proto si nezapomeňte vzít dobré trekové boty, poněvadž ty jsou základem každé úspěšné expedice, a samozřejmě nepromokavou bundu nebo pláštěnku. Od věci nebývá ani deštník, suché tričko a ponožky. Já navíc s sebou nosím kousek alumatky, který mi umožňuje sednout si prakticky kdekoliv. Pokud by vás svatý Petr přeci jen nachytal na švestkách, uschnout můžete v útulné kavárně Za Dubem dole v Peruci u Hořejšího rybníka.
