Seriál Volha ukázal, že jsme za předešlého režimu nebyli svině z nějakých ideologických důvodů, ale prostě proto, že jsme svině. Je to důležité a čisté sdělení, které ukazuje nejen to, v čem byl největší problém v době minulé, ale i to, v čem tenhle problém přetrvává.
Oproti tomu většina literatury a filmů, které se pokoušely zmapovat těch několik desetiletí naší historie, většinou zobrazovala pouze střet mezi věřícími komunisty s věřícími antikomunisty – střet, jenž dozajista existoval a dával všemu tomu pinožení jakousi formu a rámec, ale netýkal se většiny společnosti, jíž byly ideologie a ideály buřt (a jsou pořád).
Lid chtěl jíst, pít, bavit se a mít ty pověstné nohy v teple, což je ale někdy v podmínkách středoevropského počasí požadavek oprávněný.
Četl jsem, že seriál Volha neměl kladné hrdiny, souhlasím s tím a jsem za to vděčný. Když se tak rozhlédnu kolem sebe, ale i když se kouknu na sebe, mám za to, že přesně tady nám Standa Pekárek a spol. nastavili zrcadlo dosti neúprosně. A občas bývám z pohledu do zrcadla (hlavně po ránu) vyděšen…
Je samozřejmě otázka, jak si tuhle reflexi vyloží ostatní diváci. Já ji vítám, i když nemusí být docela příjemná.
Jsou určitě takoví, kteří se mohou rochnit ve vzpomínkách na dobu prožitou v době, jež slibovala, že jsme už jen krok od snu všeho lidstva – tedy od života v socialismu a komunismu, kdy bude všechno všech a nic ničí. Na Volhu se můžeme dívat i jako na nekompromisní odsouzení života právě v téhle době, a můžeme tím pádem ocenit, že se autoři vyvarovali lákavé možnosti a nezvedají varovně prst nad tím, jací jsme byli, a nepoučují nás o tom, co je a co není správné. Nechávají nás, ať se s tím vyrovnáme sami.
Jako hodně nepravidelný a nedůsledný televizní divák jsem rád, že jsem se nakonec nechal přesvědčit a strávil s Volhou pět večerů – a to i přes to, že mi vzala některé ideály. Na druhou stranu mi dala naději, že budeme mít v budoucnu sílu upnout se k ideálům novým a lepším.
Třeba…
(psáno pro reflex)
