Internet, penicilín, sociální stát a veřejná doprava jsou sice fajn, jejich vynález však navždy pohřbil naši šanci zažít pořádné dobrodružství. Prameny Nilu už byly zmapovány, tasmánský tygr vyhuben, Indiáni civilizováni a původce malárie klasifikován. Cestování je navíc jednodušší než kdykoliv v minulosti. Dnes je v zásadě jedno, zda se vydáme na Mount Everest nebo do Egypta. V obou případech jde o čistě komerční zájezdy, které se liší pouze cenou, rozsahem poskytovaných služeb a fyzickou náročností. Ta koneckonců není nijak vysoká, soudě podle toho, že osmitisícovky nedávno začali zdolávat i vozíčkáři.
Tajemné, divoké a liduprázdné
Malé dobrodružství naštěstí není vyloučeno ani v časech GPS a GDPR. Stačí vyrazit po neznačených stezkách, jež bývají tajemné, divoké a liduprázdné. Opravdové nebezpečí na nich nehrozí, aspoň v české kotlině, zato nabízejí celou řadu adrenalinových zážitků. Ty jednak představují způsob, jak si zvýšit psychickou a fyzickou odolnost, a jednak příležitost, jak dát průchod svým nejnižším romantickým pudům. Nevím, jak vy, ale já si uprostřed neznačených cest připadám jako Livingstone nebo Carter. Každý zapomenutý křížek, který najdu, mám proto tendenci považovat za objev srovnatelný s nálezem Tutanchamonovy hrobky.
Aby ovšem bylo jasno. To, že holduji neznačenému dobrodružství, ještě neznamená, že si nevážím práce Klubu českých turistů. Naopak: kudy chodím, tudy ji chválím. Díky KČT totiž máme nejlepší síť značených tras na světě, což se zpravidla ukáže hned za hranicemi. Zatímco u nás občas chybí ukazatel, německý značkařský chaos připomíná Mínóův labyrint. Kdybych neměl chytrý telefon, ztratím se v něm hned za první křižovatkou. Málokdy ostatně chodím pouze po neznačených cestách. Ty volím, pokud si chci svůj výlet prodloužit anebo zkrátit, pakliže se chci vyhnout kopcům či davům, případně když zatoužím po drobných sakrální památkách.
Průvodcovský pan Lorenc
Dnes je v zásadě jedno, zda se vydáme na Mount Everest nebo do Egypta. V obou případech jde o čistě komerční zájezdy, které se liší pouze cenou, rozsahem poskytovaných služeb a fyzickou náročností.
Nejdobrodružnější jsou ty stezky, které nezná Klub českých turistů ani mapy.cz. Najít je nebývá jednoduché. Někdy jsou vidět na leteckých fotografiích, jindy vám o jejich existenci řeknou přátelští domorodci. Většinou se ale neobejdete bez klasického terénního průzkumu, stejně jako kdysi Humboldt, Stanley nebo Holub. Připravit se pochopitelně musíte na různé omyly a slepé uličky, jež k objevitelským výpravám neodmyslitelně patří. Hlavně zbytečně neriskujte, ať nedopadnete jako Mallory, který sice na Everest vyšplhal třicet let před Hillarym, přesto skončil u ledu podobně jako plány na reformu veřejných financí.
Slavný britský horolezec, jenž předlezl svoji dobu, měl na rozdíl od vás jednu podstatnou nevýhodu: chyběl jsem mu já čili průvodcovský pan Lorenc, který by mu řekl, kudy má jít a na co už jeho síly stačit nebudou. Já bych mu totiž poradil, ať místo do Himaláje raději vyrazí na Jedovinu, tedy na nevysoký, přece však málo probádaný masiv mezi Miladou a Bílinou. Místo „zóny smrti“ by tam nalezl malebnou kulturní krajinu i rekultivovanou divočinu, ohromující výhledy na východní Krušné hory a jihozápadní Středohoří, ruiny pozdně barokní kaple Narození svatého Jana Křtitele i nefalšovaný severočeský industriál.
Tajný tip:
Pěkná trasa vede např. z Brozánek do Trmic (přes Hliňany, Habří a bývalý Rubenov), jíž lze protáhnout až do Ústí nad Labem (čili tudy). V první případě vás čeká pouhých osm kilometrů, ve druhém dvanáct. Jedná se tedy o nenáročný výšlap, který hravě zvládnete bez Šerpů, bez základního tábora i bez přídavného kyslíku. Do Brozánek jezdí vlak, z Türmitz hned několik linek městské dopravy. Pokud zvolíte kratší variantu, přijdete o půvabnou uličku V Návrší, po níž chodí pouze domorodci. Hlavně si nezapomeňte chytrý telefon. Celou dobu totiž půjdete po neznačených cestách, na kterých chybí výrazné orientační body.
