Asi to nedělám dobře, ale mám to tak, a i když jsem se snažil svůj přístup k problému otočit, nemůžu si pomoct a jdu na to vždycky z druhé strany.
Začalo to už kdysi dávno, před naší cestou do Lisabonu. Koupil jsem tlustou knihu – průvodce, kde bylo rozepsáno všechno, co by mohlo turistu poprvé v Portugalsku zajímat. Byla to tlustá kniha se spoustou barevných obrázků, kniha, která stála spoustu peněz. Kniha, kterou jsem nechal doma.
Lisabon jsme tedy potom prozkoumali metodou „bloudíme“ a fungovalo to skvěle, třeba tu rybárnu v Barreiru bychom jistě pomocí průvodce nehledali a byla by to velká škoda!
Navíc jsme si cestu prodloužili po návratu domů, kdy se ta zapomenutá kniha hodila k tomu, abychom zjistili, kde že jsme to vlastně minulý týden byli. A že kdybychom zašli za roh, to bychom teprve čuměli, jakou tam mají galerii, hospodu nebo kostelík!
Tak to holt chodí a stejně se to všechno stihnout nedalo!
Postupně se stalo zvykem, že se mi průvodci stali nikoli prostředkem k plánování cest, ale pomůckou k putování po vlastní minulosti.
Líbí se mi tenhle koncept – putování po minulosti – i jako nakladatelský záměr; už léta ho praktikuje nakladatelství Academia. V jeho nabídce najdete průvodců celou hromadu, výčet je velmi obsáhlý. Některé jsou turistické, jiné historické, mně jde ale dneska o ty, v nichž mohu také putovat po vlastní historii (a někdy zabloudit i tam, kde jsem to prošvihl, protože jsem se narodil pozdě).
To je třeba Praha avantgardní, která je pořád moc inspirativní, a člověk, ačkoli ví, že to nebyla doba až tak idylická, při čtení často zamáčkne slzu a chtěl by se tudy někdy alespoň na chvíli projít.
Do tohoto ranku patří samozřejmě i Praha erotická, která má v době #MeToo prostě klikbajtový titul, ale najdeme v ní, kromě třeba kapitoly Prostituce na hlavním nádraží, mnoho informací o nahatých sochách…
Praha ožralá je potom průvodce, jejž našinec prostě musí mít, neboť má pocit, že se jedná o téma, k němuž má co říci. A je to skutečně tak, neboť autoři se věnovali spíš dávné historii, a my víme, že třeba konec minulého století nabízí materiál nejméně na jeden další díl.
Nejblíž současnosti pak má zatím poslední položka z katalogu, Praha beatová, která vyšla letos na jaře.
Radek Diestler v ní mapuje dobu beatovou, jež začala na začátku šedesátých let a svým způsobem stále trvá, a provede nás nejen po místech, kde se tahle hudba hrála, ale i těmi, kde vznikala, kde někteří muzikanti tábořili a kde sídlily redakce, v nichž se kolegové pokoušeli jejich snažení kritizovat a pro současníky popsat.
Ačkoli je to před chvílí, je to vlastně současnost, která už není pravda…
(psáno pro reflex)
