Někdy, na filmových festivalech, ptají se kolegové, když vysedávám na baru, proč nejdu do kina, a já odpovídám, že mám dost svých vlastních depresí, čímž se snažím naznačit, že depresívní a pomalé filmy mi připadají, jako bych se díval na svůj život a svoje průsery nebo na průsery svých kámošů nebo sousedů. Podobně potom hodnotím i takzvané artové filmy, jež mi vlastně konvenují (jsem, sakra, přece taky umělec!), jenomže umělci, kteří je natáčejí, občas podléhají pocitu, že umčo si užijete jenom tehdy, když trvá nekonečně dlouho. Jasně, co se vleče, neuteče, ale pro jistotu si sedám na kraj řady blízko východu, neboť jsem nejenom umělec, ale taky praktik a zacházet s časem, který mi byl vyměřen, to je taky umění.
Takže tady máme knihy a komiksy.
Třeba Huberta (vydala polsko-česko-britská Centrála).
Příběh divného, ale nějakým podivuhodným způsobem sympatického týpka, který žije zvláštní život ve své samotě – život, jenž neobsahuje žádné vzruchy. Týpka, který neváhá dojíždět stovky kilometrů, aby viděl své oblíbené obrazy, a pak se vrací do svého kumbálu, kde si je prohlíží znovu elektronicky a potom je sám analogově maluje. Týpka, jenž má problémy s nějakou jakože standardní komunikací. Týpka, který moc nechápe, co se to v tom reálném světě vlastně děje, a svět zase nechápe, jak to ten Hubert vlastně myslí.
Komiks nakreslil a vymyslel (a možná svým způsobem i prožil) Ben Gijsemans. Dokážu si představit, že ho někdy (čirá spekulace) chtěl natočit i jako film, ale zatím skončil jenom u něčeho, co by mohl být k takovému filmu klidně storyboard.
Naštěstí (pro mě) to neudělal a poslal Huberta mezi lidi jenom jako komiks, k němuž se můžu občas vracet a zvolit si tempo, v jakém budu Hubertův příběh prožívat s ním.
Kdy mohu být tak rychlý nebo pomalý, jak chci.
Miluju, že mi do toho Hubert vůbec nemluví. Protože on je prostě málomluvný.
(psáno pro reflex)
