Když člověk často navštěvuje nějaké divadlo, přijde nakonec na to, jak se na představení dostat (vlastně kdykoliv), ale na druhou stranu má také propracovaný plán B, tedy jak z představení zdrhnout (vlastně kdykoliv). Ostražitost je na místě vždycky, ale čím je představení delší, tím ostražitější člověk musí být, to je jasné. Ostatně staré pravidlo divadelního recenzenta, tedy mě, říká, že každé představení, které nepřesáhne devadesát minut, má automaticky o hvězdičku v hodnocení víc než představení delší.
Když jsem se tedy vydal do ústeckého Činoheráku na Peera Gynta, bylo jasné, že se musím mít na pozoru hodně, že nesmím podcenit nic a že naopak musím být připravený na všecko, obzvlášť když se divadelní scénář zdá být objemnější než obvykle…
Připomněl jsem si povinnou četbu na webu Databáze knih, jež charakterizuje hlavního hrdinu jako nafoukaného, samolibého, omezeného, neperspektivního a netolerantního chlápka. No, tohle nezní jako úplně atraktivní nabídka. Nafoukaných, samolibých, omezených, neperspektivních a netolerantních chlápků (a genderově vyváženě i podobných paní) jsem jenom cestou do divadla potkal spoustu, tak proč si dávat přídavek, který, notabene, sepsal nějaký starý Nor kdysi dávno. A ještě k tomu ve verších!
Začnu-li od konce, sázka na verše je v téhle době rapové velice funkční. Nerapuje se tu zběsile, ale spíš v náznacích, přesto ten rytmus pohání představení celých sto šedesát minut. (Cože? Kolik?!) Navíc v Ústí Peera Gynta nehrají, spíš si hrají s ním. Nahlížejí situace, jež Henrik Ibsen napsal, z různých (aktuálních) perspektiv, ale aktualizacemi je neznásilňují a provázejí nás životem toho floutka s pochopením, jež možná pramení z toho, co už jsem napsal. Peerů Gyntů potkáte každý den kopec.
Ten, kterého tu uvidíte na jevišti, hraje hostující Kryštof Bartoš (ano, Devadesátky) v režii hostujícího Michala Háby, podpořeného hostujícím autorem hudby Jindřichem Čížkem. Na samotný ústecký soubor tentokrát vyšel úkol companie, která se zhostila mnoha vedlejších rolí a roliček (v původním textu jsou jich desítky) a odvádí je s velkou chutí, pochopením a humorem.
V častých zcizujících sentencích komentují herci hru, již hrají, a Kryštof Bartoš na konci poznamená, že za tuhle roli děkuje, protože Peer Gynt je on.
Nemá pravdu, protože Peer Gynt, nafoukaný, samolibý, omezený, neperspektivní a netolerantní, jsem já.
(psáno pro reflex)
