Spor o to, jestli jezdit v našem hlavním městě třicítkou, nebo třeba rychleji, obsahuje jeden pikantní prvek, jejž doceníte, kdykoli chcete Prahu navštívit nebo ji opustit a neděje se to třeba ve tři hodiny ráno, protože kdyby se vám podařilo po Praze jet alespoň těch třicet kiláků za hodinu, byl by to velký úspěch a důvod k oslavě.
Stejně iluzorní je představa, že se po ostatních komunikacích můžeme dopravovat devadesátkou (nebo třeba plus minus šedesátkou, což by bylo vlastně taky prima), což vím od té doby, kdy palubní počítače automobilů počítají průměrnou hodinovou rychlost.
Lehce nad průměrných padesát v hodině se ten údaj vyšplhá, když chvíli trajdám někde po světě a jezdím po dálnicích, tedy po nějakých zahraničních; při cestách doma se jednak dálnicím vyhýbám (i když je platím, abych podpořil jejich údržbu a rozvoj… hahaha), ale na průměrnou rychlost nemá tahle změna tras žádný zásadní vliv.
Když se vydám z těch našich Kotěhůlek do vnitrozemí, vyjíždím s nutnou časovou rezervou a mohu tím pádem občas hrát takovou trochu škodolibou hru.
Většinou mě hned po prvních pár kilometrech někdo předjede nějakým divným a někdy i dost riskantním manévrem, protože to na těch silničkách všelijak zakroucených o moc jinak udělat nejde.
Dojedu ho většinou hned po pár stech metrech, protože tam brzdí dopravu nějaký náklaďáček, který předjet obnáší další divné manévry, načež po několika kilometrech náklaďáček někam odbočí a já původního spěchače dohoním, protože se vleče za nějakým autobusem.
A takhle to obyčejně pokračuje prvních asi padesát kilometrů cesty. Aniž bych jakkoli zrychloval, pohybuju se tak stejnou rychlostí, jako kdybych jel poněkud bláznivěji.
Nevyplývá z toho nic moc extra zábavného – jenom, že jsem starý nudný páprda a že všeliký spěch toliko hovadu přísluší. Že spěchat se má pomalu a že nejdůležitější pravidlo víkendových cest je pravidlo šťastného návratu.
Vlastně to není málo.
(psáno pro reflex)
