Muž, který je autorem knížky, o níž si tu dneska budeme povídat, byl jedním z těch, kdo stáli u počátku mé kariéry člověka, který kreslí obrázky. Akorát to na mékresbě není vidět ani za mák, protože jeho kresba je (na rozdíl od mé) naprosto precizní a přesná a není vůbec ukecaná, nýbrž je striktně beze slov. To jsou dvě mety, jichž jsem nikdy nedosáhl a ke kterým chovám veliký obdiv. Je-li jich dosahováno s takovou suverenitou a noblesou, jako to dělá Miroslav Barták, o němž je řeč, je prohlížení těchto obrázků veliká radost.
V dávných dobách, kdy byla v tuzemském tisku věnována kreslenému humoru alespoň nějaká pozornost a kdy vycházela minimálně v sobotu v každých novinách nějaká humoristická příloha, bylo možné Bartákovy kresby vídat — tu a tam — i u nás. Jinak totiž o jeho tvorbu pečovali hlavně v zahraničí, konkrétně v takovém tamním luxusnějším a chytřejším Dikobrazu – ve švýcarském časopisu Nebelspalter. Tam ostatně přispívá stále, a to i poté, co se stal pětaosmdesátníkem, stále ve velké formě a stále s humorem.
Mám tu někde v knihovničce stále jednu knihu, jež vyšla ještě v minulém století. Teď tam přibyla nová, která vyšla letos (sláva!) v nakladatelství Galén.
Ať Bartákovu kresbu znáte, nebo ne, i z malé ukázky je patrné, jak to dělá.
Řekl to ostatně sám v jenom rozhovoru: je to mix pantomimy, poezie, matematiky a názoru na svět.
Mně by se asi nejvíc líbilo být mimem a nebýt mimo. Jestli se to Mirkovi daří, se můžete přesvědčit. A teď už bez legrace.
Mám-li být upřímný, mám rád, když mě obrázek překvapí nějakým nápadem, ale u toho vlastně docela vím, jak se to dělá. U Bartáka mě nejvíc fascinuje kresba. Ta přesná linka!
Když jsme se několikrát potkali, vlastně jsem se mu díval hlavně na ruce a říkal si: ty ruce vypadají úplně jako moje. Tak jak to, že já s nimi neumím nakreslit rovnou čáru!
(psáno pro reflex)
