V pátek 15/9/23 bylo krásně. I v Ústí nad Labem. Slunce svítilo, Labe teklo a Setuza zapáchala.
A v Činoherním studiu zahájili dvaapadesátou sezonu. Už někdy po obědě začala instalace obrazů Bynďi Roubala, legendárního výtvarníka, herce a kulisáka. Mnoho lidí a pamětníků se v pět hodin sešlo na křtu knihy, která konečně přináší přehled o jeho výtvarné práci. Na schodišti divadla sice visí trvale jeho obraz toho domu ve Varšavské ulici, ale o zbytku jeho tvorby jsme my, nepamětníci, neměli přehled, takže díky za tu knihu a škoda, že Bynďova práce skončila tak brzo. Naštěstí tento muž ožívá na každém koncertě Jiřího Schmitzera a to nás čekalo ještě po osmé hodině večerní.
křest knihy Zbyněk Roubal, Bynďa, malíř pokoje@cinoherakusti pic.twitter.com/FSR9Mn2YJM
— naseveru.net (@naseveru_net) September 17, 2023
Křtům tenhle pátek ale ještě neměl být konec.
Už k padesátinám divadla měla vyjít kniha, která by zarámovalo tohle půlstoletí divadelní tvorby na severu Čech, ale zemi tehdy paralyzovaly ty choroby (vzpomínáte?) a tak se psaní i výroba poněkud zadrhla, což bylo možná paradoxně ku prospěchu věci. Ono, když přibude čas, lze toho udělat víc. A tak se Nakonec v knize nazvané Ve znamení kovadliny, 1958 — 2022, objevila i kapitola, která vysvětlí a popíše to, jak mohlo Činoherní studio vzniknout z divadla, které v Ústí to semínko zasadilo. Z Kladivadla.
Kniha nabízí ucelený a vydatný přehled generací herců, dramaturgů a režisérů, kteří tudy prošli a nechali za sebou úctyhodnou práci. Umělců, kteří se později po zásluze stali celostátními hvězdami a jejichž backround se formoval tady v unedrgroundu na severu Čech.
(Mimochodem, všimli jste si, že když se v současné době objeví někdo ze současného souboru činoheráku v televizi, vyklube se z něj nakonec vrah, feťák nebo nějaký jinak postižený občan?)
Na připojeném videu o knize velmi hezky a laskavě hovoří Achab (křtitel) Haidler a lze s ním asi bez výhrad souhlasit.
Pro mě osobně je tahle kniha skvělá, co se týká obsahu (tým pod vedením Terezy Marečkové odvedl skvělou práci), na druhou stranu často nevím co se péše v hodní třetině sudých stran, protože tady grafik použil tolik barevných přetisků, že nejsem schopen text přečíst. Ona vůbec ta grafická opulentnost, která se snese na několika plakátech se dá snést, v knize ale člověka pomalu unaví. Nejproblematičtější je ale volba papíru na obálku. Ten je tenký a i když opatřený přebalem dává knize vlastnosti lasičky a při delším čtení je to docela zápas…
Ale, jak říkám, poslechněte si Achaba, mluví o všech trablech, které vás mohou při četbě potkat, ale nabízí pozitivní řešení a já mu za to děkuju.
Večer zakončil koncert Jiřího Schmitzera, který v tomhle divadle prožil deset let a předpokládám, že spousta písní, které stále hraje vznikly právě tady.
Byl to příjemný den upomínající na to co bylo, dobré je, že tu stále vznikají inscenace, na které bude možné vzpomínat za dalších padesát let.
