Nejnovější, právě otevřená výstava v Oblastní galerii v Liberci se věnuje průřezu grafickou tvorbou českých grafiků za posledních sto let se zvláštním důrazem na „jeden ze základních prvků výtvarného jazyka – na linii“. Je to výstava okouzlující už jenom třeba právě tím, co si vybrala jako základní téma.
Linie samozřejmě zní lépe než třeba čára, ale já bych se neostýchal použít ani tohle slovo, protože ho mám rad a protože když někdo ví a umí s linií, s čárou, správně naložit, je to kouzlo a je to magie. Jsou to čáry máry, jejichž kouzlo ostatně brzy objeví i děti, když jim dáte do ruky tužku, fixku nebo pastelky a necháte tak vzniknout jejich prvním obrázkům, které nám dávají zprávu o tom, jak děti vidí svět, jak se ho snaží uchopit a reprodukovat.
Když u toho vydrží dostatečně dlouho, je možné, že dosáhnou jistého mistrovství. I kdyby se nikdy nedočkaly výstavy, právě tyhle zprávy o stavu jejich (i našeho) světa jsou cennější než tuny fotek – třeba proto, že jsou autentické a že v nich zůstává otisk ruky a doteku…
V Liberci ovšem vidíme špičkové práce výtvarníků, kteří jsou v obecném povědomí. Boudník, Čapek (Josef), Emingerová, Filla, Hudeček, Kremlička, Kolář, Mrázková, Mirvald, Reynek, Špála, Hoffmeister…
Jsou to umělci, kteří se jindy rozmáchli k opulentnějším dílům, přidali barvu, formát, formu nebo abstrakci, ale tady vidíme backround jejich výtvarného výrazu, úplný základ, na němž mohli později stavět dál.
Dramaturgie výstavy Linie s tím ostatně počítá, a proto je rozčleněna do čtyř kapitol, které tento vývoj popisují: Síla jednoduchosti, Struktury světa, Jemné předivo reality, Když se Linie mění v plochu.
Všichni to dělají stejně, a přitom každý jinak; má to velkou sílu a nic to nestojí.
Vlastně by ta výstava byla, podle mého, nejúspěšnější, kdyby si alespoň pár návštěvníků po jejím zhlédnutí koupilo tužku (doporučuji tvrdost 6B) a nějaký blok a zkusili si, jen tak, něco nakreslit.
Kdyby nic jiného, umožní jim to omládnout a stát se – zase alespoň na chvíli – dětmi.
(psáno pro reflex)
