Možná to nevypadá jako nejlepší nápad, jít se projít kolem ústecké chemičky, ale něco do sebe to má.
V té pustině má člověk příležitost přemýšlet o tom, proč v tomhle městě nikdo nepřemýšlí, tedy lépe řečeno, proč tu nepřemýšlí někdo, kdo by měl a kdo to má v náplni práce.
A proč se město nerozvíjí, ale víc a víc se noří do pekla minulosti a zmaru.
Ale nemusíte chodit tak daleko. Stačí projít centrum i když podle některých Ústí žádné centrum přeci nemá!
Takže, můžeme dál čekat, jestli příjde zázrak.
Jako ta čekanka na konci našeho fotopříběhu…
