Nový rok se čtyřiadvacítkou se nachyluje ke svému počátku. A něco končí.
Když mně před pěti lety nabídnul šéfredaktor těchto internetových novin Mára Douša, jestli nechci psát reporty z Ústí, skočil jsem po tom. Jednak proto, že jsem tak trochu grafoman, ale hlavně proto, že jsem dostal absolutní svobodu v tom co a jak budu psát. Žádný mus. No řekněte, kdo z nás to má…
Za těch pět let jsem sesmolil asi 250 nejrůznějších zpráv a reportů z ústeckého kulturního dění. To je průměrně jeden report týdně. Nejvíce pozornosti jsem věnoval milovanému Činohernímu studiu a potažmo divadlu. Vybíral jsem si akce, které mne zajímaly, bavily a o kterých se mi dobře psalo. A myslím, že nikdy jsem nic nekritizoval, povětšinou jen chválil.
V závěru letošního roku jsem si ze zvědavosti projížděl některé svoje starší články. A zjistil jsem, že víceméně pořád píšu to samé a především, že můj sloh a styl, kterému já říkám barokní, už je zcela mimo a rozhodně nemůže zaujmout mladší čtenáře. V posledních dvou letech jsem se navíc soustředil jen na pár akcí a velmi mnoho jich pominul. Došel jsem k závěru – už nemám co nabídnout. Je čas se rozloučit.
Díky všem, kteří jste moje články četli. Díky Márovi za příležitost, trpělivost a shovívavost. Třeba se najde někdo, kdo má víc sil, elánu, svěží a přístupný sloh a dokáže obsáhnout tu hromadu kultury, která je v Ústí k mání. Loučím se s Vámi a těším se, že teď zase chvíli budu chodit na akce jen jako konzument. Bez přemýšlení, jaký nejlepší záběr pořídit a bez přemýšlení, co o tom večer budu psát. Docela úlevné.
Přeji nám všem laskavý příznivý rok 2024. Bylo mi ctí…