Gazdina roba Gabriely Preissové měla v pátek 26/1/2024 premiéru v libereckém divadle F.X. Šaldy a já musím říci, že čím dál s větším obdivem hledím na tuhle klasiku, kterou se nám s velkým úspěchem pokoušeli zošklivit na stření škole. Na tohle téma jsem psal už vloni v souvislosti s premierou jiného díla ze stejného ranečku, Roku na vsi bratrů Mrštíků.
Příběh zmařené lásky je věčný a nesmrtelný protože se nás samozřejmě bytostně týká a nějakou jeho variaci jsme si — chtě nechtě — prožili a protrpěli všichni.
Tady se jedná o lásku nezkrotné krejčířky Evy a jejího milého, floutka z bohaté rodiny, Mánka. Kromě majetkového nepoměru jde i příslušnost k jiné víře; Eva je luteránka, Mánek katolík. Myslím, že ten druhý motiv je v některých oblastech republiky poněkud nepochopitelný, třeba právě pod Ještědem, Morava je možná jiná, ale i pro mě (nás) je dobré vidět, kolik zlé krve může tahle netolerantnost způsobit… Ostatně stačí se rozhlédnout po světě, kde tyhle spory nekončí jenom krachem milostných vztahů. A to pak: kterému Bohu žel?
Jaké je nastudování této předlohy v úpravě a režii Martina Františáka?
Takové, že ho bez problému doporučím každému, koho zajímá divadlo, které nenechá diváka lhostejným, divadlo které otevírá témata, která jsou jinak často opomíjená a jako divadlo, které je inspirativní i když (nebo právě proto!) že může být předmětem sporu a následující debaty trvající klidně až do rána).
Příběh nenaplněné lásky je věčný.
Martin Františák ho s Evou Jříkovskou (scéna a kostýmy) umístil do podivné nedoby, která mi nejvíc evokuje sedmdesátá léta minulého století, umakart a podivně deformované lidové kroje…
(Nevím proč, ale když jsem poprvé viděl chasu ve svátečním, vzpomněl jsem si na Majku z Gurunu… Ta asociace mi stále připadá velice přesná i když je pravděpodobně úplně mimo).
Mánka hraje Filip Jáša, kterého momentálně asi čeká ještě několik šohajů a je uvěřitelný a v Gazdině robě mu připadla role, muže, který miluje, ale zároveň selhává, čili podělá život nejen sobě, ale i všem, které miluje.
V první opravdu velké roli krajčířky Evy se na velké scéně libereckého divadla představí Kateřina Kornhäuserová a nejen její obsazení, ale i její výkon je přesný. Holka, která miluje, ale dokáže se své lásky vzdát, aby po tragédiích a kotrmelcích, které ji život připravil nakonec vsadila všechno na jednu kartu a prohrála život hraje (a prožívá) uvěřitelně, takže husí kůže je trvalým stavem, který vás neopustí ještě dlouho po závěrečné oponě.
Jestli jsem před chvílí hovořil o tom, že právě tohle představení může být tématem následujících debat, myslel jsem tím skutečnost, že podíváme-li se na příběh, který nám Gabriela Preissová odvyprávěla, je jsné jako facka, že nemůže dopadnout jinak, nežli tragicky, protože karty jsou rozdány úplně jasně a každému hráči je jasné, že nemůže vyhrát.
Zároveň je jasné, že se vždycky pokusíme to nějak uhrát.
Proto mám ještě pořád lidi rád.
