Smyslem objevitelských výprav není jen nacházet ráje na Zemi, ložiska zlata nebo úrodné oblasti vhodné ke kolonizaci, ale také bezedné močály, vyprahlé pustiny a neprostupné džungle, jimž je lepší se vyhnout. Taková místa samozřejmě nechybí ani v severních Čechách. Sám jsem řadu z nich během svých dobrodružných výšlapů navštívil. Ničeho ovšem nelituji. Podařilo se mi totiž posunout hranice vědeckého poznání. Jednak jsem odstranil několik zásadních bílých skvrn na turistických mapách a jednak shromáždil cenné údaje o lokálním podnebí, o místní fauně a flóře, stejně jako o životě domorodého obyvatelstva.
Jako ve špatném postapokalyptickém filmu
Zatímco díky Edmundu Hillarym lidstvo zjistilo, že lézt na Mount Everest je blbost, poněvadž tam děsně fouká, mrzne a navíc se špatně dýchá, díky mě se zase ukáže, že chodit z Hněvic do Mělníka přes Štětí a Liběchov (čili tudy –>) nemá smyl. Tušil jsem sice, že dolní Polabí není Toskánsko, avšak realita dalece předčila moje očekávání. To, že jsem šlápnul vedle, jsem pochopil hned, jakmile jsem vystoupil na hněvickém nádraží. Ačkoliv leží na trase panevropského železničního koridoru, vypadá to tam jako ve špatném postapokalyptickém filmu. Přilehlá restaurace Na Koreji jen umocňuje bezútěšnou atmosféru.
Pusto a prázdno je i v samotném Štětí. Všichni jeho obyvatelé nejspíš sedí doma, kde se schovávají před zápachem z místních papíren. Nejdou se podívat na barokní kostel Šimona a Judy, na nejstarší mažoretkový soubor v republice ani na vzácný šťovík bahenní, který údajně roste v odkalovacích nádržích za městem, ačkoliv je to proti všem ekologickým pravidlům. První (a na dlouho poslední) hezké místo na trase je až obec Stračí vzdálená od centra Štětí dva kilometry. Nachází se zde několik vkusně opravených chaloupek, požární nádrž, bývalá obecní studna a kaplička z roku 1818. Vážit sem cestu kvůli jedné pěkné vesnici je ovšem trochu zbytečné.
Není kde zahnat existenciální tíseň
Jako správný vědec jsem do dolního Polabí nevyrážel proto, abych se kochal, nýbrž proto, abych sbíral poznatky a ověřoval hypotézy. Můj základní předpoklad, tedy že Štětí příliš krásy nepobralo, se beze zbytku potvrdil. Navíc jsem cestou shromáždil několik cenných údajů (např. o koncentraci oxidů síry v ovzduší). Potud tedy byla moje mise úspěšná. Střet se štětskou realitou byl nicméně natolik intenzivní, že jsem měl problém zachovat badatelský klid. Doufal jsem, že ho opět získám v přilehlých kokořínských lesích. Jenže Kokořínsko mezi Stračím a Liběchovem není to Kokořínsko, které opěvoval Karel Hynek Mácha. Je stejně nudné a depresivní jako bývalý Wegstädtl.
Nachází se tam sice loupežnická jeskyně Mordloch, skalní útvar Sedm chlebů a několik plastik sochaře Václava Levého, avšak terén je nezvykle rovný, vegetace čistě borová a cesty kompletně rozježděné od těžařů. Chuť si cestovatel bohužel nespraví ani v Liběchově. Svoji největší slávu má totiž 32. nejmenší město v republice dávno za sebou. Kdysi výstavní zámek se rozpadá před očima podobně jako místní kaple svatého Ducha s opulentní kalvárií. Jejich stav je žalostný i přesto, že jde o státem chráněné barokní památky. Nemluvě o tom, že ve vstupní bráně do Kokořínska chybí jakákoliv hospoda, kde by bylo možné zahnat existenciální tíseň.
Tajný tip
Všeobecný zmar naneštěstí pokračuje i v úseku Liběchov – Mělník. Cesta, jež vede kolem Labe, je stejně nehezká jako devadesátkový industriál v Mlazicích. Za pozornost stojí až historické centrum bývalého města českých královen. K tomu, abyste mohli vidět mělnický zámek, gotický kostel Petra a Pavla nebo slavnou Balíkovu vilu, však není nutné absolvovat pěší martýrium z Hněvic. To, že jsem tuhle chybu udělal já, neznamená, že ji musíte dělat taky. Nejsou snad omyly důležité proto, aby se příště neopakovaly? Do Mělníka se dá pohodlně dostat vlakem, nadto podle běžného tarifu DÚK. To je ostatně jediná výhoda výletu, který vám důrazně nedoporučuji.
