Pokud byste chodili na výlety pouze tehdy, když je hezky, snadno se vám může stát, že se ven nedostanete nikdy. Sluníčko totiž v severních Čechách svítí málokdy, zvlášť na podzim a v zimě. Tlustou vrstvu mlh a mraků obvykle prorazí jen nejvyšší vrcholky Ralské pahorkatiny, Českého Středohoří, Labských pískovců, Krušných a Lužických hor. A někdy ani to ne. Dlouhotrvající inverze zkrátka k našemu kraji neodmyslitelně patří. Příjemné sice nebývají, jelikož jsou vlhké, temné a studené, přesto mají svoje neopakovatelné kouzlo, které obyčejný výšlap dokážou proměnit na magický zážitek. Stačí se jen dobře obléct a vyrazit do neznáma.
Mlžná fata morgána
Mlha je značně proměnlivá: někdy stoupá, jindy se valí nebo klesá, ale taky houstne, sráží se či trhá. Někdy je tajemná, jindy zlověstná. Někdy milosrdná, jindy zase nebezpečná. Někdy se objeví jako mávnutím kouzelného proutku, jindy naopak kondenzuje pomalu, zato vytrvale. S krajinou mlha provádí hotové divy. I místa, která dobře znáte, pod její rouškou vypadají úplně jinak. Snížená viditelnost totiž vede ke ztrátě perspektivy, což značně komplikuje orientaci v prostoru. To navíc za situace, kdy je světlo zvláštně rozptýlené a zvuk podivně zkreslený. Ošálené smysly pak mají tendenci podléhat drobným halucinacím.
Zatímco někoho může mlžná fata morgána vyděsit, jiný pookřeje, poněvadž konečně dostane příležitost pořádně popustit uzdu svojí představivosti. První je suchar, druhý nenapravitelný snílek. První sedí doma, kde marně vyhlíží ideální podmínky na turistiku. Druhý naopak vyráží ven za každého počasí. Nevím, do jaké kategorie patříte vy, já se však hrdě hlásím k romantikům, kteří věří na takzvaná mytága, tedy fabulaci britského spisovatele Roberta Holdstocka. Podle něj v Evropě zůstaly fragmenty původního lesa, v nichž se zvláštním způsobem zhmotňuje kolektivní nevědomí, a to v podobě pradávných legend a mýtů.
Rusalky, hejkalové a polednice
Zpravidla jde o prchavé stíny vystupující z poza stromů, jež jsou nejzřetelnější, když se rozednívá nebo stmívá, když začne pršet či sněžit anebo když padne mlha. Zatímco po ostrovních hvozdech běhají různé varianty Robina Hooda, krále Artuše, keltské princezny Guinevere či kančího netvora Urscumuga, v naších lesích můžete potkat rusalky, hejkaly, Krabaty a polednice. Nevěříte? Tak si počkejte na pořádnou na inverzi a pak se projděte po hřebenech Krušných hor, nejlépe z Cínovce do Chlumce přes Komáří vížku a Habartice čili tudy ->. Vedle mytág tam možná zahlédnete i zbloudilé duše odsunutých Němců.
Do Erzgebirge neváhejte vyrazit ani v případě, že na Merliny, vlkodlaky a čarodějnice nevěříte. Zmíněná trasa je velmi pěkná, dobře značená a poměrně nenáročná, byť měří sedmnáct kilometrů. Většinou vede po rovině a z kopce. Užijete si ji, i když bude zalitá sluncem. Její tajůplná krása však naplno vynikne pouze pod těžkým závojem mlh a mraků. Nic totiž nedokáže rozjitřit vaši fantazii jako sotva zřetelné obrysy cínoveckého kostela Nanebevzetí Panny Marie, břehů Dlouhého rybníka, zbytků zaniklého Vorderzinnwaldu, věže hotelu na Komáří hůrce, podivně pokroucených stromů na Fojtovické pláni či lesní kapličky Panny Marie Bolestné.
Tajný tip:
Hlavně si dejte pozor, abyste nezabloudili. Pokud by se vám to přeci jen přihodilo, zkuste použít trik původních obyvatel krušnohorských plání. Když se ztratili v mlze, začali chodit v kruzích, jež postupně rozšiřovali, dokud nenarazili na nějakou civilizaci. Svlažit svoje hrdla následně můžete v hospodě, jež se nachází v budově někdejšího chlumeckého nádraží. Mimo sezónu má otevřeno každý víkend od šestnácti hodin. Škoda jen, že se odtamtud nedá dostat vlakem. Je sice fajn, že Kozí dráha opět jezdí na Telnici, správně by ovšem měla být zprovozněna až do Krupky pod lanovku. Teprve tak by totiž výlety po severních Čechách dostaly pořádné grády.
