Je pozoruhodné, jak se svět za posledních několik desítek let dokázal vymanit z nějakého (možná ne úplně ideálního) systému na hranu chaosu a zmatku.
Třeba my, na východě, jsme mohli doufat, že když už to bude nesnesitelný, zdrhneme na západ.
Ale nějakou kotvu nám dávalo třeba počasí. Očekávali jsme, že v zimě bude chladno a že třeba napadne i sníh, lezlo nám na nervy, že jestli zaprší na Medarda, bude pár dnů lejt…
Jednou se chaos vrátí a začneme znovu.
Teď to vypadá, že dojde spíš na známou slovní hříčku: je červen a sněží, jako by se nechumelilo.
Jakýsi systém dodržuje kosmos, takže ráno furt vychází sluníčko a měsíc dodržuje své pravidelné fáze a zatím nám ukazuje jen svou přivrácenou stranu, ale když za jasné noci vyjdete za město a chcete se zahledět na hvězdy (hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně!) uvidíte prd; možná se spíš objeví pár raket nebo bombardérů. Sakra.
Odpovědnost si přehazujeme jako horký brambor (samozřejmě s upozorněním, abyste nejedli brambory příliš ohřáté, protože si můžete spálit hubu) a odpovědnost nenese nikdo, protože já nic, já muzikant i když dotyčnej neumí neumí zahrát ani hoří. Ani když hoří.
Dnešek (7/3/24) je takovej hezkej příklad zmatku, nedohody a bince, kterej jsme si úspěšně vypěstovali, ale vlastně nepřekvapí.
Hnůj před budovou vlády, Bureš volající po míru za každou cenu, evropští lídři sborovým ne přítomností na Ukrajině, dva starci před volbami v Americe a naklíčovaný Jurečka u plotny.
Ale nás to nerozhodí, protože: nejdříve vznikl Chaos, ale pak Země širokoprsá… Ale jednou se chaos vrátí a začneme znovu.
