„Často čtu, že už jsem se moc „vzdálil“ od autora, protože to nevypadá tak, jak se to „běžné dělá“. Máme tady totiž dost co do činění s „inscenační tradicí“, kdy spíš než původní dílo svého autora se na jevišti reprodukují zažité představy, jak taková hra má vypadat. Nebudu zapírat – baví mě do toho házet vidle,“ prozradil Michal Hába v rozhovoru před premiérou inscenace Škola žen.
Jako celek jsem to sežral i s navijákem.
A já nadšeně volám hosana a zaplať příroda za ty vidle. V průběhu šesti dnů jsem viděl nový počin ve Varšavské třikrát – ve čtvrtek na veřejné generálce, v neděli v první a v úterý v druhé repríze. Přičemž druhou reprízu, resp. účast na ní, jsem si vymodlil, protože byla vyprodaná…ale já MUSEL. Už dlouho se mi nestalo (naposledy v Činoheráku to uměla Zkrocenka, se kterou srovnání nový kus rozhodně snese alespoň co do působení na diváka – autora tohoto reportu), abych po skončení představení pocítil kromě euforického nadšení také trochu smutek, že je konec a ihned si přál repete nášup. A to nemluvím o tom, že už si týden po celé dny prozpěvuju neskutečně vlezlý nápěv Liebe über alles, přičemž se mi na obličeji usadí přiblblý spokojený úsměv…
Jasně, má to mouchy, ale to jsou asi nesjpíš jen moje osobní „problémy“ s určitými momenty. Připomínka Istanbulské úmluvy, tedy jejího neschválení Českou republikou, je pro mne zbytečná a podceňuje diváka a jeho vnímání podstatné myšlenky kusu. Také dva tři expresivní výrazy z úst pána z Pařezova mi zcela nesedí. Ale to jsou takřka nepodstatné drobnosti. Jako celek jsem to sežral i s navijákem. Je to takový pelmel všeho možného, jako když kočička s pejskem (rozuměj tvůrčí tým s herci) dělali ten dort, do kterého dali nejlepší, co měli – trochu commedia dell arte, trochu loutkových rakvičkáren, něco kabaretu, něco cirkusu, něco mjuzikílu, kapku sklepácké poetiky, kapku grotesky, střik tik ťoku či instagramu a spoustu dětské hravosti a radosti. Jenže zatímco z dortu kočičky a pejska bylo psisku hooodně špatně, z tohoto koktejlu se divák, který přistoupí na hru, že „předstírání na divadle je lepší, než realitní realita“, může snadno lehce a příjemně opít a povznést svou náladu.
—
Celé představení pak korunuje chytrá scénografie, které dominuje poslušný a výborně spolupracující nafukovací hrad, bravurní herecké výkony ústeckého Brada Pitta Jeníka Plouhara a úžasné Barbory Váchové, která konečně dostala možnost předvést svůj talent v celé šíři. A abych byl spravedlivý, výborné herecké výkony předvádějí všichni, navíc k tomu přidávají neskutečné výkony fyzické. Energie z toho všeho cáká až do horních řad hledištní elevace. Spojení s Molierovskými veršovánkami je přitom téměř samozřejmé a zcela nerušivé.
Jsem si vědom některých nebezpečí, které ta hra pro herce má – není prostor pro improvizaci, jakkoli se jeví, že je možná, musí fungovat načasování a především je třeba držet tempo, což se nemusí povést při každé repríze. Ale jako celek je to jedna velká neskutečně libá, maličko infantilní (v tom nejlepším smyslu slova) roztomilost, po jejímž skončení mi z obličeje nechce slézt ten výše zmiňovaný připitomělý úsměv.
#školažen pic.twitter.com/tEAOdRVwqv
— marek douša (@marekdousa) April 7, 2024
Suma sumárum – tenhle kus je pro široké spektrum diváků, snad jen „zatvrzelí divadelní konzervativci“ budou tápat či kroutit hlavou. Pro mne osobně je to kus veskrze odpočinkový, na který jsem ve Varšavské čekal. Srovnání s účinkem kdysi veleúspěšné Zkrocenky jsem už zmiňoval. Budu se snažit chodit na všechny reprízy, které mi čas dovolí…
A co vy? Tak choďte do divadla!
