Ačkoliv se na hřbitovech odehrávají nejrůznější horory, ve skutečnosti nepředstavují nic děsivého, morbidního či srdcervoucího. Spíše jde o stavby, v nichž se přítomnost zvláštním způsobem potkává s naší minulostí. Jednak nekropole ukazují, jak žili naši předkové, čemu věřili a v co doufali, a jednak nastavují zrcadlo nám samotným. Neodhalují totiž pouze to, co z odkazu našich rodičů a prarodičů zůstalo, ale především to, jak žijeme v současnosti, co se nám líbí a co považujeme za důležité. Hřbitovy proto nejsou jen areálem truchlení a vzpomínek, ale také prostorem pro pochopení našeho místa ve světě i našeho dalšího směřování.
Jakoby se nás smrt netýkala
Každý hřbitov je navíc úplně jiný. Některé jsou maličké, jiné rozlehlé, další zase udržované nebo poněkud zpustlé. Některé jsou roztomilé, jiné legrační, další naopak smutné či bizarní. Někdy jde o poslední oázu klidu uprostřed rušné aglomerace, jindy zase o nejzazší výspu civilizace. Svoje kouzlo nicméně mají všechny hřbitovy: ty honosné i ty zcela obyčejné, ty opečovávané i ty totálně zanedbané. Já osobně mám nejradši vesnické hřbitůvky v severozápadních Čechách. Umožnují mi totiž aspoň trochu porozumět původním obyvatelům Sudet, po kterých se slehla zem, byť tu ještě nedávno normálně žili, a to kontinuálně po celá staletí.
Zkoumám stav jednotlivých nekropolí, jejich umístění, jejich sochařskou výzdobu i jejich stavební provedení. Nejvíc mě přitom baví sledovat povolání nebožtíků, tedy to, zda šlo o mašinfíru, tajného radu či manželku poštmistrovu. Škoda, že se od tohoto zvyku upustilo. Vždyť operátorka výroby, Chief Human Resources Officer nebo dokonce manžel Art directora zní docela vzletně, ne? Jenže doba se změnila. Už nežijeme s vědomím konečnosti jako naši předkové, nýbrž chováme se jakoby se nás smrt vůbec netýkala. Výstavní hrobky proto postupně nahrazují nevzhledná kolumbária. Přesto existují výjimky: např. moderní „průhledový“ obelisk v Drnovci u Cvikova.
Do pražce, nikoliv do rakve
To, že mám slabost pro funerální turistiku, ovšem neznamená, že chodím pouze po hřbitovech. Svoje výpravy po severozápadních Čechách naopak plánuji tak, aby byly co nejrozmanitější. Neobyčejně různorodá, nadto výjimečně hezká, je i trasa, na níž vás chci pozvat tentokrát. Vede z Budyně nad Ohří do Libochovic přes Martiněves, Charvatce, Mšené-lázně a Brníkov čili tudy –> . Cestou uvidíte nejen různé funerální, ale také přírodní, architektonické, sakrální, technické a dokonce i balneologické památky. Zlatým hřebem vašeho výletu pak bude jízda Podřipským motoráčkem, tedy jednou nejpůvabnějších lokálek široko daleko.
Víte mimochodem, od čeho rčení o zlatém hřebu pochází? Nejde totiž o hřebík do rakve ani hrot do zápěstí Ježíšova, nýbrž o poslední hřeb ze sedmnáctikarátového zlata, který byl v roce 1869 symbolicky zatlučen do traťového svršku, když byla dokončena americká transkontinentální železnice. Ale zpátky k funerálním Severotoulkám. Jsou ohraničeny dvěma naprosto odlišnými hřbitovy: křesťanským a židovským. První naleznete na jižním cípu Budyně nad Ohří, druhý na západním okraji Libochovic. Ten židovský je poměrně prostý, zato ten křesťanský značně okázalý. Dominuje mu barokní kostel Panny Marie Sněžné s přilehlou kostnicí.
Tajný tip:
Cestou se nezapomeňte zastavit ve Mšeném. Jsou to totiž jedny z nejmenších a zároveň nejmalebnějších lázní v republice. Tvoří je sedm pavilonů rozesetých po rozlehlém parku, z nichž nejvýznamnější je secesní Dvorana z roku 1905. Postavena byla podle návrhu architekta Jana Letzela. O její vnitřní výzdobu se pak postaral Viktor Oliva. Letzel je ten, kdo vyprojektoval slavný „Atomový dóm“ v Hirošimě, Oliva zase ten, kdo namaloval legendárního Pijáka absintu. Uvnitř Dvorany funguje restaurace, kde si neváhejte dát kávu, zákusek či oběd. Celkem vás čeká 20 kilometrů. Avšak nezoufejte. V hrobě si za pár let odpočinete víc než dost.
