Mám rád divadlo, připadá mi jako umění nejvíc živé. Nejen proto, že se každý večer rodí znovu a na tom, jak představení dopadne má vliv nejenom pohoda a připravenost herců, ale i pohoda a připravenost diváků, ale také proto, že po představení bývá možnost všecko co se na jevišti událo, probrat ještě na divadelním baru a případně si ujasnit, jak to tvůrci mysleli a jak jsme to my, diváci, viděli. Možná tedy že ne v každém divadle, ale v ústeckém Činoheráku jistě.
Právě tam jsem poprvé besedoval s Filipem Nuckollsem, který v tomhle divadle dlouho režíroval, ale také šéfoval a kde vymyslel spoustu mimodivadelních aktivit, které se staly tradicí a stále žijí. To je třeba takzvaný Činoherácký baťůžek, tedy vlastivědné vycházky souboru a přátel do okolních kopců, což je výlet nejen do přírody, ale také do historie, která je tu často stejně krkolomná, jako výstupy na vrcholky všech těch chotárů, které se tyčí nad údolím Labe.
Právě tam jsem poprvé besedoval s Filipem Nuckollsem, který v tomhle divadle dlouho režíroval, ale také šéfoval a kde vymyslel spoustu mimodivadelních aktivit, které se staly tradicí a stále žijí.
To je třeba takzvaný Činoherácký baťůžek, tedy vlastivědné vycházky souboru a přátel do okolních kopců, což je výlet nejen do přírody, ale také do historie, která je tu často stejně krkolomná, jako výstupy na vrcholky všech těch chotárů, které se tyčí nad údolím Labe.
Přes tenhle zájem je ale Filipovou hlavní profesí divadelní režie a inscenací má na kontě opravdu hodně a některé jsou vskutku legendární. Klub rváčů, trilogie Jindřich VI. nebo třeba zatím poslední Filipova realizovaná inscenace Mluviti pravdu jsou legendární. Jenomže Filip Nuckolls režíruje nejen v divadle, ale i na místech netradičních, takzvaně site — specific, takže jsme mohli vidět představení v mašince, které se říká Kredenc na Švestkové dráze, nebo v autobuse karosa v Bermudském trojúhelníku, který najdete i v Českém středohoří…
Povídali jsme si o tom na Mezné, kde našel Filip nový domov a probírali jsme i šance na to, že by se někdy v budoucnosti mohli dočkat podobného představení v soutěskách Českého Švýcarska i o tom, jak by to asi tak mohlo vypadat. Když zavřu oči, dovedu si to živě představit, ale je mi jasné, že by mě Filip jako obyčejně něčím překvapil. To by byla krása. I to jak bychom to potom, po představení mohli někde v restauraci u Huberta dlouho do noci probírat…
(psano pro ceskesvycarsko.cz)
