Terra incognita dřív ležela kdesi na druhé straně Zeměkoule. Cesta do nezmapovaných oblastí tak představovala strastiplnou anabázi dlouhou tisíce mil, a to přes hory, řeky, pralesy, pouště i oceány. Většinu neprobádaných území dnes oproti tomu máme hned za humny, obvykle pár desítek metrů či kilometrů od místa, kde bydlíme. Někdy jde o malé brownfieldy uprostřed měst, jindy zase o celé regiony s řídkým osídlením, nevalnými službami a špatnou dopravní dostupností. V obou případech odborníci mluví o tzv. vnitřních periferiích. Největší z nich se překvapivě nenachází pod Krušnými horami, nýbrž v rozsáhlém areálu mezi Rakovníkem, Žatcem, Plzní a Karlovými Vary.
Autentické zážitky, nikoliv Disneyland
Běžní výletníci po návštěvě vnitřních periferií netouží, poněvadž v nich chybí restaurace, stezky v korunách stromů, dětská hřiště a prodejny suvenýrů. Postmoderní dobrodruzi naopak podobné lokality vyhledávají, neboť je turistické atrakce nezajímají. Lákají je totiž výhradně autentické zážitky, nikoliv instantní Disneyland. Proto zásadně nejezdí na Lipno, do středověké krčmy v Dětenicích, na dolnomoravský Sky Bridge, natož do akvaparku v Čestlicích. Zato když uslyší o existenci Vladaře, tedy 170. nejprominentnější hory na území České republiky, začnou se okamžitě ptát, kde leží, kudy se k ní jede a jak přesně se na její vrchol dostanou.
Pokud patříte mezi následovníky Ameriga Vespucciho, Fridtjofa Nansena a Reinholda Messnera, vězte, že nejlepší je šestnáctikilometrový okruh Žlutice – Záhořice – Vladař – Vladořice – Kolešov – Žlutice, který vede tudy ->. Do bývalých Luditz se přitom budete muset dopravit po vlastní ose. Vlakové i autobusové spojení je totiž v oblasti Tepelské vrchoviny prachbídné. IDOK zkrátka není DÚK, jež jezdí i do Kryštofových Hamrů, Evaně a Lobendavy. Na druhou stranu je ale potřeba poznamenat, že kdyby se Zikmund a Hanzelka spoléhali na vlaky, tramvaje a autobusy, nikdy by se do Afriky, Asie a Jižní Ameriky nepodívali.
Umělé jezírko na vrcholovém plató
Region mezi Doupovskými horami, Slavkovským lesem a Rakovnickou pahorkatinou stojí stranou veškerého zájmu dlouhá staletí. Jednak v něm chybí větší města, zásoby nerostných surovin i křižovatky významných cest, které by umožnily jeho rozvoj, a jednak má poměrně drsné klima s dlouhými zimami a krátkými léty, jelikož leží ve výšce 500 – 800 metrů nad mořem. Navíc byl několikrát vypleněn postupujícími vojsky během různých válek, ať už husitských, tureckých nebo reformačních, z čehož se nikdy pořádně nevzpamatoval. Jeho osud pak definitivně zpečetil odsun původního německého obyvatelstva po druhé světové válce.
Lehce zvlněná krajina kolem říčky Střely je přesto okouzlující. Dominuje ji mohutný masiv Vladaře, na kterém kdysi stávalo keltské hradiště. Dokládají to zbytky kamenných valů i umělé jezírko na vrcholovém plató. Po velkém požáru, k němuž došlo před dvěma tisíci lety, však lidé z Vladaře odešli a už se na něj nikdy nevrátili. Od té doby na magické stolové hoře žijí jen ještěrky, slepýši, žluny a pěnice a rostou duby, habry, zlatohlávky, skalníky a podléšky. Vedle Vladaře si pořádně prohlédněte i Žlutice. Díky tomu, že se v nich zastavil čas, dodnes nepřekročily půdorys nalajnovaný v dobách Přemysla Otakara II. Mnoho dalších takových měst v tuzemsku nenajdete.
Tajný tip:
Cestou na Vladař nebudete procházet jen krajem keltského mystéria, ale také hluboké křesťanské zbožnosti. Lidové rčení o „panence skákavé“ totiž není odvozeno od šetrné hospodyňky, která je ochotna pro pírko přes plot skočit, nýbrž od zázračného obrazu Panny Marie ze Skoků u Žlutic, ke kterému v baroku mířili tisíce věřících. Samotné Skoky už sice neexistují, poutní kostel však stále stojí tam, kde byl v letech 1736 – 1738 postaven. Jeho ruina dnes pomalu povstává z popela. Někdy se na západočeské Santiago běžte podívat. To je ovšem tip na další výlet, poněvadž byste museli složitě objíždět ochranné pásmo žlutické nádrže na pitnou vodu.
