Ona byla celá bílá, ona se mi líbila… praví se v jedné staré odrhovačce. Tím ovšem veškerá podobnost zbrusu nového bílého cédéčka Možná, od nyní rynoltického písničkáře, divadelníka … a vůbec všeuměla… Michala Vaňka, s popěvkem pražských hospod končí. Kdo autora zná, ví, že je to tak, kdo ne, tomu napoví už i grafika přebalu desky, evokující něco, co už uzrálo a bylo, naději, že zase něco přijde … a tak podobně.
Michal Vaněk posbíral do svého bloku a svých kláves třináctku písní, obklopil se špičkovými muzikanty, a s podporou veřejnosti a svých přátel šel po letech zase s kůží na trh. Možná byly některé jeho písně slyšeny na různých veřejných vystoupeních a koncertech (a kladně přijímány), ale mít je na jednom cédéčku pohromadě, je trochu jiný zážitek. Všechny písně, fungující jednotlivě jako výborné kousky, působí dohromady až tak kompaktně, jakoby šlo o soundtrack z nějakého divadelního kusu nebo filmu (dokumentárního?). A trochu si tak svou podobností konkurují. Tempem, veršem, náladou. Ale kdo neslyšel neuvěří ( a k mání jich je ještě dostatek!), neváhal bych.
Možná tomu trochu chybí jedna výraznější pecka.
Možná je to nakročení k jazzu zbytečně ostýchavé. (ještě trochu jazzu, pane vrchní!, ještě trošičku..)
Možná je to pecka jako celek.
