Co mě baví ještě víc než drobné sakrální a funerální památky? Staré cesty. To samozřejmě má svoje důvody: 1. jsou hezké, poněvadž se romanticky klikatí krajinou. Koňskou sílu totiž měli středověcí a novověcí řidiči k dispozici pouze jednu, maximálně dvě, a tak se snažili vyhnout všem terénním nerovnostem. Prudší kopce by prostě nevyjeli. 2. bývají lemovány stromy, které vrhají příjemný stín. Řada z nich je navíc v sezóně obalena chutnými plody. 3. otevírají okno do minulosti, jelikož ukazují, jak krajina vypadala před desítkami či dokonce stovkami let. 4. představují jedny z mála památek na určitá období a lokality, jež zůstaly zachovány.
Studium starých cest je věda
Někdy staré cesty objevím úplnou náhodou. O to víc mě však jejich nález potěší. Jindy je naopak cíleně vyhledávám. Buď se o jejich existenci dozvím z literatury nebo se je snažím vyčíst z map.cz. Spolehlivým vodítkem bývají různé křížky a kapličky, které je vytyčují. Ledacos ovšem ukážou i staré kroniky, historické mapy a letecké fotografie. Studium starých cest je totiž věda, a to interdisciplinární, neboť kombinuje archeologii s historickou geografií, paleografii s epigrafikou (tedy nauku o starém písmu s naukou o starých nápisech) a v neposlední řadě i historickou kartografii s diplomatikou (nauku o starých mapách s naukou o starých úředních dokumentech).
Já nicméně nejsem odborník, jen zapálený amatér. Přesto vím, že důležité komunikace nikdy nevedly v údolích, protože byla rozbahněná. Že novější úvozové cesty mívají tvar písmene „U“, starší naopak písmene „V“. Zaoblený tvar cesty totiž napovídá, že se po ní ještě nedávno jezdilo, a že tudíž nestačila podlehnout erozi. Sevřený profil cesty naproti tomu ukazuje, že se už dlouho nepoužívá, poněvadž je vyplněna nánosy prachu, bahna a kamení. Rovněž vím, že staré cesty se ve složitějším terénu rozdvojovaly. Jednou trasou se jezdilo nahoru, druhou dolů. Někdy dokonce takových větví vzniklo hned několik. Výsledkem jsou podivně zvlněné svahy připomínající řádky brambor.
Různé typy historických komunikací
V severních Čechách se mnoho starých cest nedochovalo. Na vině přitom není pouze socialistické rozoráváním mezí, ale také zánik řady vysílených obcí a především masivní povrchová těžba hnědého uhlí, která nenávratně narušila ráz celého regionu. Jedna oblast ovšem představuje čestnou výjimku: severozápadní Kokořínsko. Staré cesty vytesané do pískovcových skal zde totiž zůstávají patrné i přesto, že se po nich léta nejezdí. Některé navíc byly nedávno obnoveny, jiné zase dlouhodobě slouží jako turistické stezky. Různé typy historických komunikací jsou nejlépe vidět na trase Blíževedly – Stranné – Hvězda – Pavličky – Dubá neboli tudy ->>
Nejdůležitější je Husí cesta, jež vedla z Úštěka do Dubé a Doks. V úředních záznamech se poprvé objevila v polovině 18. století, pravděpodobně však byla využívána už ve středověku. Dochovala se v původní podobě, jelikož prochází složitým terénem, který není vhodný pro automobilovou dopravu. Nikdy proto nebyla rozšířena, natož vyasfaltována. Méně významná, leč o to půvabnější je stará pěšina z Blíževedel do Stranného, jež nabízí úchvatné výhledy na Ronov a Vlhošť, a hlavně monumentální historický úvoz vytesaný do skály, který šplhá z Pavliček do Horní Dubové Hory. Na dně kaňonu pod Čířem zase přetrvaly dávné řady vyjetých kolejí.
Tajný tip:
Připravte se na devatenáctikilometrovou túru opepřenou třemi krátkými výstupy. Absolvovat ji můžete v jakémkoliv ročním období. Nejhezčí je nicméně na podzim, kdy se kokořínské lesy oblečou do pestrobarevného kabátu. Vlak do Blíževedel jezdí každé dvě hodiny, autobus z Dubé každých třicet čtyřicet minut, a to do Mělníka i do České Lípy. Dobré spojení bohužel představuje to jediné, co lze na bývalé Dauba vypíchnout. Někdejšímu okresnímu městu se totiž dodnes nepodařilo zbavit cejchu střediskové vesnice, na kterou bylo poníženo v roce 1949. O víkendu tam proto najdete otevřenu pouze jednu restauraci (U Nováků) a několik vietnamských večerek.
