Jelikož jsem se narodil v dobách, kdy celou republiku obepínal plot z ostnatého drátu, stále se nemůžu dosyta nabažit volně prostupných hranic. Všechny pohraniční potoky, závory, kameny, sloupy, cedulky a mezníky, jež potkám, proto nadšeně přeskakuju sem a tam podobně jako nejmenovaná polární expedice, která se jednoho dne dostala do bodu, odkud její kroky vedly pouze na jih. Vždycky se ale snažím soustředit na to, abych omylem neztratil červenou tužku na podtrhávání názvů kapitol. Nechci totiž upadnout do trudomyslnosti, poněvadž ta, jak známo, zahubila i ty nejoptimističtější cestovatele.
Pašeráci, převaděči, psovodi a pohraničníci
Ačkoliv mě mrzí, že pašeráci, převaděči, psovodi a pohraničníci přišli o práci, důležitější je pro mě to, že mohu vyrazit, kam se mi zrovna zlíbí, aspoň v rámci Evropské unie. Už mi nehrozí kriminál jako kdysi ani rána do zad, natož elektrickým proudem. K výpravě do ciziny dokonce nepotřebuji cestovní pas, výjezdní doložku ani devizový příslib. A to je k nezaplacení, zvlášť u nás na Divokém Severozápadě, který k překračování hranic přímo vybízí. Vždyť, pokud bych směl chodit výhradně po území ČR, znal bych z nejhezčích lokalit Labských pískovců, Šluknovska, Českosaského Švýcarska, Krušných a Lužických hor sotva polovinu.
Státní hranici nejradši překonávám v Erzgebirge, jež jsou rozlehlé, rozmanité a přitom dobře dostupné veřejnou dopravou. Buď jedu na poslední tuzemskou zastávku, odkud se pěšky vydám do Německa, anebo rovnou frčím do Reichu. Někdy to je výhodnější tak, jindy zase onak. Záleží na tom, kam mám přesně namířeno. Obě strany Krušných hor se mi líbí zhruba stejně, i když každá jiným způsobem. Česká je zarostlá a liduprázdná, ta saská zase udržovaná a hustě obydlená. To je poučné srovnání. Kdyby totiž u nás nedošlo k poválečnému odsunu, dnes by celé Erzgebirge pokrývaly různé vesnice, pole a pastviny. Zato by v nich neexistoval kousek pořádné divočiny.
Místo štětců a barev lysohlávky nebo LSD
Odlišný není pouze ráz krajiny, ale také přístup k ochraně přírodních, historických a technických památek, stejně jako nabídka služeb, dopravní obslužnost i turistické značení. Něco je lepší u nás, jiné naopak u sousedů. Saské vesničky sice bývají opravené, leč jaksi bez nápadu. Obchodů a restaurací je v nich ještě míň než na české straně. O plastových oknech necitlivě zasazených do nejcennějších historických domů ani nemluvě. Horší je v německém příhraničí i lokální autobusové spojení a hlavně značení turistických tras, které je tak zběsilé, až si občas říkám, jestli v Erzgebirgsverein místo štětců a barev nefasují lysohlávky nebo LSD.
V čem však Sasové jednoznačně vedou, jsou horské lázně. Mně osobně doslova učaroval Kurort Seiffen, kde je soustředěna tradiční výroba krušnohorských vánočních ozdob a dřevěných hraček. Ty v něm najdete na každém kroku: nejen v muzeu, v bezpočtu různých krámků a ukázkových dílen, ale také ve veřejném prostoru, často v „nadživotní“ velikosti. Běžte se tam podívat. Kurort Seiffen vážně stojí za výlet. Nejlepší je podle mě osmnáctikilometrový okruh Hora Svaté Kateřiny – Deutscheinsiedel – Kurort Seiffen – Oberlochmühle – Hora Svaté Kateřiny, který vede po jednom z nejmalebnějších koutů Erzgebirge čili tudy –>.
Tajný tip:
Němci se na rozdíl od nás lépe starají o svoje hornické památky. My je totiž zhusta necháváme chátrat nebo je dokonce odstraňujeme. Jako např. ikonickou tažnou věž u Měděnce, jež byla nedávno odstřelena navzdory tomu, že šlo o připomínku posledního železnorudného dolu na území ČR. Magnetit se zde těžil až do roku 1992. To je podobná ztráta, jako kdyby se v Kurort Seiffen rozhodli srovnat se zemí svoji pinku, tedy ohromnou propadlinu, která vznikla zřícením důlních chodeb pod povrchem. Pořádně si ji prohlédněte. Půjdete kolem ní. Další pinky se sice nacházejí v Altenbergu a na Komáří vížce, avšak ta seiffenská je na rozdíl od nich volně přístupná.
