Po sedmi letech, kdy byl David Šiktanc šéfrežisérem v Činoheráku, těsně předtím, než se rozhodl s divadlem (snad jenom na čas) praštit, připravil a dovedl k premiéře vlastní text Liebesbrief. Inscenace měla premiéru v pátek 11. 4. 2025.
David Šiktanc se, i s hostováními, nějakým způsobem podílel na repertoáru Činoheráku víc než deset let. Vytvořil tu celou řadu výjimečných inscenací a posledních sedm let to byl on, kdo určoval tvář divadla.
V zádech měl ředitele Jiřího Trnku, který jako zkušený matador administroval divadelní agendu – a asi se nepletu, že i přes několik rozepří oba chlapíci přinesli svým divákům několik sezón, na které se bude s láskou vzpomínat.
Musím podotknout, že David si svého času nevybíral úplně snadné texty – špeky, o kterých je možné do nekonečna a do rána diskutovat, nejsou však divácky natolik vděčné, aby lákaly k dalším a dalším návštěvám divadla. Čest a sláva výjimkám, zdravím kolegu Himmla. :)
Tuto praxi ale paradoxně změnila doba covidová, kdy David vlastně z nouze zpracoval některé Hrabalovy texty a vznikli Pábitelé, kterým nechyběla poezie, humor ani závažné sdělení. Objevila se tu ale i lehkost, kongeniální s texty autora předlohy – a bylo to najednou zjevení a událost, viditelná i z temných sudetských hvozdů někde na konci světa.
Když se na repertoáru objevil Jídelní vůz, Davidův autorský text, který rezonoval obrovskou spoustou diváků – od šotoušů po ajznboňáky a všechny další intoše – byla to (a pořád je) velká událost. Ale někde na jeho pozadí jsme celkem hmatatelně cítili, že David bilancuje a připravuje se na radikální řez. Tenhle pocit nám potvrdil v Insomnii a definitivně podepsal a tlustě podtrhl v Liebesbriefu.
Loučí se s Ústím, loučí se s divadlem – a ačkoli spoustu jeho důvodů chápu, je mi líto, že tenhle chlapík odkládá svůj talent k ledu a nějaký čas nebude možné se s ním na baru dohadovat o tom, jak to vlastně myslel a jak je to jedině správně…
V Liebesbriefu je zase vážný a zadumaný, pozoruje a předvádí nám svět, který očividně není v pořádku – a jeho to trápí. Trápí ho to až tolik, že si musí dát pauzu a doufá, že když nám ho přestane prezentovat svojí optikou, uleví se mu.
Přál bych mu odpočinek a sílu tenhle pocit překonat. Ale bez divadla, které bude tvořit, se mu to – obávám se – nepodaří.
Těším se, Davide, někdy znovu na viděnou!
