Vynikající francouzská komedie o tom, že dát svému dítěti kontroverzní jméno, může nabourat dosud harmonické přátelské i rodinné vztahy a odhalit nečekaná tajemství.
Co všechno zaviní jediné slovo? Jméno pro dítě, které se ještě nenarodilo způsobí směšně bláznivou a také drsnou přestřelku názorů. A když kostlivci vylezou ze skříní, reaguje někdo hystericky, někomu nezbývá než se s krutou pravdou smířit a někdo se královsky baví! Francouzská konverzační komedie Jméno je bezpochyby jedním z nejlepších komediálních textů posledních let. Nejen proto, že se jedná o dílo žánrově velmi přesně a chytře vystavěné, ale také pro jeho přirozený myšlenkový a emocionální přesah.
Čtyřicátník Vincent se poprvé stane otcem. Nyní je na večeři u své sestry Elizabeth a jejího manžela Pierra a hovor se pochopitelně stáčí k jeho synovi, který se má zanedlouho narodit. V zásadě normální rodinné setkání se však dočista promění ve chvíli, kdy Vincent oznámí, že svému synovi chce dát jméno A…
A tu sledujeme, jak se pečlivě hlídané (a namnoze skrývané) hranice civilizované konverzace rozdrolují a objevuje se cosi hlouběji usazeného. Postavy odhalují „spodní proudy“ svého uvažování, své pudy, předsudky, pochybnosti, strachy ad. A to pro diváky – obzvláště v komorním divadelním prostoru – může být neobyčejně přitažlivé; zvláště ve chvíli, kdy se do nepříliš korektní debaty „vloudí“ nepříjemné rodinné tajemství.
Je pozoruhodné, že autoři hry i v této situaci drží mimořádnou úroveň slovního humoru, ale ještě dovedou mimoděk zapříst debatu o hranicích humoru (jsou-li vůbec nějaké) nebo o sebeklamu a sebestylizaci („nejsem rasista, ale…“, „jsem liberál, ale…“).
Je dobré připomenout, že podobně dobře napsaných, vtipných, dojemných i neúprosných komedií není mnoho a jejich inscenování není snadné. Mostečtí diváci však mají štěstí, že se režie chopí zkušený režisér Milan Schejbal, jenž má k dispozici vyzrálý a skvěle sehraný soubor. Díky takové konstelaci diváci spatří divadelní mainstream co možná nejvyšší kvality.
„Skvělá divadelní hra musí obsahovat to, co je pro divadlo typické – živé situace, ve kterých mohou herci jednat. Divadlo není literatura, kde se čtenář může kdykoli vrátit k předchozí větě. Na jevišti musí být vše jasné a srozumitelné na první poslech. To je jeho kouzlo i výzva.“ odpovídá režisér Milan
Schejbal na otázku podle čeho se pozná skvělá hra.
A jaká je podle něj výchozí situace hry Jméno?
„Výchozí situací je jméno (smích). Ale to je jen spouštěč, katalyzátor. Ve skutečnosti se rozehraje sled groteskních i hořkých momentů mezi lidmi různých charakterů – což je pro dnešní dobu víc než typické. Silným tématem je tu neschopnost komunikace, předsudky, ego – a zároveň touha po přijetí. Co mě osobně na té hře baví nejvíc, je ten moment, kdy si divák řekne: „Ještě že tohle není o mně.“ Jenže brzy zjistí, že vlastně je.“
A podle čeho vybíral režisér herecké obsazení? „Vycházel jsem z herců, které dobře znám – těch, kteří vládnou jazykem, mají cit pro rytmus a dokážou přesně vystihnout podtext situací. Chci, aby herci role opravdu prožili, aby je vzali za své. A to se daří – ať už jde o Vítka Herzinu, Jakuba Dostála nebo Veroniku Týcovou. Poprvé ale spolupracuji s Eliškou Navrátilovou a Tomášem Henrym Abrahamem – a z jejich práce mám radost.
Po letech, kdy jsem v Mostě režíroval především na Velké scéně a pracoval s točnou, jsem zatoužil po komornější inscenaci. A jsem velmi rád, že právě Jméno tuto příležitost přineslo“.
——————-
Tvůrčí tým: Překlad: Petr Christov Režie: Milan Schejbal Dramaturgie: Pavlína Schejbalová Scéna a kostýmy: Kateřina Baranowska
Osoby a obsazení:
ELISABETH GARAUDOVÁ – LARCHETOVÁ – Veronika TÝCOVÁ PIERRE GARAUD – Jakub DOSTÁL CLAUDE GATIGNOL – Tomáš Henry ABRAHAM VINCENT LARCHET – Vít HERZINA ANNA CARAVATIOVÁ – Eliška NAVRÁTILOVÁ
Premiéra: 25. dubna v 19:30 hodin na Komorní scéně. Nejbližší reprízy: 29. dubna a 6. května v 17:00 hodin.
